Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Petra Fišera, 2) Rostislava Fišera, zastoupených JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 286/2023-300 ze dne 9. 5. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 178/2022-253 ze dne 21. 9. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Cm 141/2020-206 ze dne 5. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. Libora Pavlíčka, se sídlem v Opavě, Hradecká 668/1, insolvenčního správce dlužníka FIŠER a synové, spol. s r. o., se sídlem ve Studénce, Poštovní 652, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli 1) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 390 000 Kč (výrok I) a stěžovateli 2) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 300 000 Kč (výrok II); nalézací soud dále uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi a státu náklady řízení (výroky III a IV). Zaplacení uvedených částek se domáhal vedlejší účastník jako insolvenční správce obchodní korporace FIŠER a synové, spol.
s r. o., proto, že tyto peníze stěžovatelé jako jednatelé této společnosti obdrželi z její pokladny a společnosti je nevrátili. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výroky II a III). Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Namítají, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Byť stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti výslovně nenavrhují zrušení usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud učinil předmětem přezkumu i to, neboť stěžovatelé namítají porušení svých ústavně zaručených práv i v řízení před Nejvyšším soudem.
3. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces a na "rovnost zbraní"; trvají na tom, že žalobce (vedlejší účastník) svým podáním ze dne 4. 11. 2020 změnil žalobu o vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku a nově se domáhal již promlčeného nároku na náhradu škody. Stěžovatelé nesouhlasí se závěry obecných soudů, že nebyla narušena tzv. "totožnost skutku", neboť vedlejší účastník změnil svá tvrzení (domáhal se plnění z jiného důvodu). Podle stěžovatelů má nárok z titulu bezdůvodného obohacení svůj vlastní skutkový základ a jeho vznik je odlišný od vzniku nároku založeného na odpovědnosti statuárního orgánu právnické osoby.
Nešlo-li podle Nejvyššího soudu o změnu žaloby, byl nalézací soud podle stěžovatelů povinen je poučit podle § 118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění svých tvrzení. Stěžovatelé rovněž nesouhlasí s rozhodnutím soudů o jejich povinnosti k náhradě nákladů řízení; je v rozporu se zásadou ekonomie řízení, je-li sporné řízení s jistinou 690 000 Kč projednáno způsobem, který zatíží účastníky náhradou nákladů řízení v celkové výši 219 517 Kč.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatelů se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva o změně žaloby vedlejším účastníkem. Ústavní soud v napadených rozhodnutí žádné ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly jeho ingerenci, neshledal. Podle Ústavního soudu obecné soudy svá rozhodnutí srozumitelně, logicky a přesvědčivě odůvodnily a vypořádaly se přitom se všemi relevantními námitkami stěžovatelů, které v ústavní stížnosti reprodukují. V podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
7. Ústavní soud již v minulosti uzavřel, že právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je věcí soudu a není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.). Rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je jeho povinností podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce [srov. nález ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2443/08
(N 259/55 SbNU 499) či nález ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1838/13
(N 94/73 SbNU 561), bod 24]. Zjednodušeně řečeno, povinností žalobce v občanském řízení sporném je popsat soudu určitý "příběh" (vylíčit skutkové okolnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání) a navrhnout, jak má soud rozhodnout. V souladu se zásadou iura novit curia je výlučně odpovědností soudu, jak žalobcem vylíčené skutkové okolnosti právně kvalifikuje [nález sp. zn. I. ÚS 543/22 ze dne 29. 9. 2022, bod 26; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/].
8. V nyní projednávané věci obecné soudy vyložily, že vedlejší účastník od začátku řízení požadoval zaplacení shodných částek na základě nezměněného skutkového stavu (viz bod 1 výše); skutečnost, že předmětný nárok nejdříve označil jako bezdůvodné obohacení a po seznámení s obranou stěžovatelů za odpovědnostní nárok, není v dané věci změnou žaloby (viz bod 6 rozsudku odvolacího soudu či bod 12 usnesení Nejvyššího soudu). Uvedený závěr zcela odpovídá výše nastíněným východiskům a Ústavní soud mu z ústavněprávního hlediska nemá co vytknout.
9. K namítanému porušení § 118a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud uvádí, že stěžovatelům muselo být známo, že daná právní kvalifikace je možná; ostatně sami v tomto směru odkazují na podání vedlejšího účastníka, v němž uplatňovaný nárok kvalifikoval rozdílně. Nic jim proto nebránilo, aby tomu přizpůsobili svoji procesní obranu, což také učinili (přinejmenším v rámci odvolacího a dovolacího řízení); nejde proto o případ tzv. překvapivého rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99)].
10. Ústavní soud nespatřuje nic protiústavního ani ve způsobu, jakým obecné soudy rozhodly o povinnosti stěžovatelů k náhradě nákladů řízení. Jejich výše ani procesní postup vedlejšího účastníka nejsou důvodem pro zásah Ústavního soudu, jenž do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení vstupuje pouze výjimečně.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu