Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MB FLORIA s.r.o., se sídlem Dlouhá 168, Kaplice, zastoupenou Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 5. 2023 č. j. 5 C 113/2023-37, a s ní spojeným návrhem na zrušení zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, za účasti Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Včas podanou ústavní stížností dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, obdržela stěžovatelka od Českého rozhlasu výzvu, aby podala přihlášku k registraci poplatníka rozhlasových poplatků nebo zaslala čestné prohlášení s potvrzením, že žádný rozhlasový přijímač nevlastní dle § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen "ZRTP"). Stěžovatelka na výzvu zapomněla reagovat (jak výslovně uvádí v bodu III. ústavní stížnosti) a následně jí proto byla zaslána výzva k zaplacení poplatků s přirážkou dle § 9 ZRTP ve výši 5 450 Kč. Český rozhlas se následně žalobou u okresního soudu domáhal zaplacení uvedené částky stěžovatelkou. Okresní soud této žalobě nyní napadeným rozsudkem vyhověl.
3. Stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá zrušení napadeného rozsudku okresního soudu a zároveň navrhuje zrušení § 9 ZRTP, případně celého tohoto zákona. Stěžovatelka si je vědoma, že výše částky je v tomto případě bagatelní a že na předmětnou výzvu zapomněla reagovat. Pochybení však spatřuje v tom, že se okresní soud řádně nevypořádal s její argumentací a porušil čl. 2 odst. 3 Listiny, když uložil povinnost zaplacení přirážky Českému rozhlasu. Povinnost k zaplacení přirážky dle § 9 ZRTP má totiž nastat pouze v zákonem uvedených případech a stěžovatelce nelze uložit povinnost zaplacení přirážky za nesplnění oznamovací povinnosti, když fakticky žádný rádiový přijímač nevlastní.
Dále stěžovatelka uvádí hypotetický příklad babičky "která už není mentálně úplně ve formě". Ta obdrží výzvu, na kterou zapomene odepsat a dostane za pár týdnů "pozdrav na přirážku". Dle stěžovatelky proto nelze § 9 ZRTP vykládat tak, že po obdržení výzvy a následném uplynutí lhůty nastává fikce vlastníka rozhlasového přijímače, na kterého se vztahují poplatky a přirážka. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že takový výběr poplatků neuspěje ani v testu proporcionality (krok vhodnosti).
4. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které mu předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, v předchozím řízení nebylo sporné, že stěžovatelka od Českého rozhlasu obdržela výzvu dle § 3 odst. 4 ZRTP a zapomněla na ni zareagovat. Stěžejní argument stěžovatelky nicméně spočívá v tom, že samotný zákon ukládá povinnost zaplacení přirážky a poplatku i osobám, které sice nezareagují na výzvu včas, ale současně nejsou faktickými držiteli rozhlasového přijímače. Stěžovatelka se domnívá, že tento postup výkladu § 9 ZRTP je protiústavní, jelikož je v rozporu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí dle čl. 2 odst. 3 Listiny.
8. K tomu Ústavní soud nejprve připomíná (a stěžovatelka si je této okolnosti vědoma), že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti ve vztahu k majetkové výši sporu, omezující podání odvolání nebo dovolání. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem totiž tento pojem nezná, není možné zcela přehlížet hranice, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Na druhou stranu Ústavní soud v minulosti rovněž dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu.
9. V nyní posuzované věci však Ústavní soud právní závěry obsažené v napadeném rozsudku okresního soudu považuje za ústavně právně plně akceptovatelné. Z obsahu ZRTP je totiž dostatečně zřejmé, že zákonodárce nastavil základ, způsob a výši placení rozhlasových a televizních poplatků tak, aby byl pro poplatníky co možná nejméně invazivní z hlediska zásahů do jejich práv. V důvodové zprávě k ZRTP totiž zákonodárce výslovně uvedl, že "není dovoleno ani do budoucna přistoupit k přestoupení prahu domácnosti" (www.psp.cz).
Zvolený způsob evidence poplatníků, kteří se sami včas nenahlásí, je proto uveden v § 8 odst. 10 ZRTP: "Dodavatel zajišťující dodávku elektřiny odběratelům je povinen na požádání sdělit provozovateli vysílání ze zákona, se kterými odběrateli uzavřel smlouvu o dodávce elektřiny. Dodavatel zajišťující dodávku elektřiny odběratelům předá do 30 dnů ode dne doručení žádosti vedle adresy odběrného místa následující údaje...". Jestli tyto osoby nejsou přihlášeny k evidenci poplatníků, tak jsou následně vyzváni provozovatelem vysílání ze zákona, který je v oznámení poučí o následcích neprokázání opaku ve stanovené lhůtě.
Lhůta 30 dnů plyne od doručení výzvy.
10. Zákonodárce tedy zjevně zvolil způsob evidence poplatníků, při kterém však nelze s úplnou jistotou prokázat (resp. vyloučit), zda je daná osoba faktickým vlastníkem rádiového nebo televizního přijímače. Takovéto skutečné prověřování (například zavedením domovních prohlídek, resp. určitým mechanismem vstupu do obydlí) by však vedlo k velmi invazivnímu a zjevně nepřiměřenému zásahu do základních práv dotčených subjektů (srov. např. čl. 10 odst. 2 nebo čl. 12 Listiny). Podle platné zákonné úpravy přitom stačí na obdrženou výzvu obsahující odpovídající poučení zaslat čestné prohlášení s potvrzením, že žádný rozhlasový přijímač daná osoba nevlastní. Aplikovanou zákonnou úpravu proto Ústavní soud považuje za rozumnou, nijak šikanózní a ani samotná stěžovatelka se nepodělila o vlastní představu, jakým způsobem by mohl fungovat případný alternativní systém výběru koncesionářských poplatků veřejnoprávních médií.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí hypotetický příklad babičky, která "není mentálně úplně ve formě" a obdrží "pozdrav na přirážku 10 000 Kč". Ústavní soud však stěžovatelce připomíná, že zákonodárce v § 4 ZRTP uvádí taxativní výčet poplatníků, kteří jsou od rozhlasového a televizního poplatku osvobozeni. Zároveň je nutné vzít v potaz, že se na všechny případy hledí individuálně a otevírá se tak možnost uplatnění institutu zmírnění tvrdosti dopadu zákona v každém konkrétním případě. Tento případ "bezmocné babičky", který uvádí stěžovatelka jako obchodní korporace, proto zdejší soud neshledává přiléhavým.
12. Vzhledem k tomu, že provozovatel vysílání ze zákona stěžovatelku v nyní posuzované věci včas a řádně vyzval a zároveň sama stěžovatelka uvedla, že na výzvu zapomněla reagovat, neshledal Ústavní soud neoprávněný zásah do jejích majetkových práv udělením poplatku s přirážkou Českým rozhlasem ani rozhodnutím okresního soudu (navíc v bagatelné výši), a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
13. Návrh na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení podaný dle § 74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností má akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Spolu s ústavní stížností je tak třeba podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout i návrh s ní spojený.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu