Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem v Praze 3, Husitská 70, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 52/2005-37 ze dne 26. 4. 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 2 Cad 6/2005-15 ze dne 30. 3. 2005, a o návrhu na zrušení ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka tvrdí, že soudy se obou stupňů nevyrovnaly s jejím právním názorem, že existuje rozpor mezi ustanoveními zákona o důchodovém pojištění, a to mezi § 2 odst. 1 věty první, který stanoví, že účast na důchodovém pojištění osob uvedených v ustanovení § 5 je povinná, a § 5 odst. 4, který připouští účast osoby uvedené v § 5 odst. 1 písm. s) jen za podmínky podání přihlášky k důchodovému pojištění. Rozpor spatřuje stěžovatelka v tom, že v životní situaci, s níž zákon obligatorně spojuje účast na důchodovém pojištění, je zároveň vznik pojištění vázán na právní úkon pojištěnce a možnost učinit tento právní úkon je pak omezena prekluzívní lhůtou. Nejvyšší správní soud prý dovodil, že takové omezení dosahu zákona je nutné z důvodů zajištění jistého procesního komfortu orgánů sociálního zabezpečení. Podle názoru stěžovatelky je však zájem na jednodušším a úspornějším řízení výrazně slabší, než právo zaručené článkem 30 odst. 1 Listiny. Navíc stěžovatelka tvrdí, že deklarovaného účelu lze dosáhnout i způsoby, které do práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří nezasahují. Stěžovatelka proto označila ustanovení § 5 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění za "legislativní svévoli", která zkrátila její právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Stěžovatelka dále považuje právní názor soudů za vadný i proto, že ignoruje skutečnost, že účast na důchodovém pojištění z daného právního důvodu jí vznikla již na základě předchozích právních předpisů platných před 1. 1. 1996.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil a aby současně zrušil i ustanovení § 5 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č.j. 2 Cad 6/2005-15 ze dne 30. 3. 2005 žalobu zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se zabýval všemi otázkami, které stěžovatelka v žalobě uvedla. Uvedl, že v dávkovém spise jsou založeny listiny dokládající, že stěžovatelka jednala ohledně potvrzení péče o svého bezmocného manžela s odborem sociálních věcí Úřadu města České Budějovice, nepožádala však o informaci ani ČSSZ ani Okresní správu sociálního zabezpečení. Krajský soud se rovněž zabýval námitkou týkající se skutečnosti, že jí byly započteny doby péče o osobu bezmocnou před rokem 1996. Krajský soud uvedl, že takový postup vychází z ustanovení § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a má povahu v podstatě přechodného ustanovení, které upravuje možnost započíst náhradní doby získané před účinností citovaného zákona.
Kasační stížnost stěžovatelky byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 52/2005-37 ze dne 26. 4. 2007 zamítnuta. Ten poukázal na ustanovení § 2 a § 5 zákona o důchodovém pojištění. Ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. s) citovaného zákona jsou při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastny na pojištění osoby pečující osobně o převážně nebo úplně bezmocnou osobu nebo částečně bezmocnou osobu starší 80 let, pokud spolu žijí v domácnosti. Odstavec 4 tohoto ustanovení pak podmiňuje účast na pojištění této osoby podáním přihlášky k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o bezmocnou osobu. Soud k tomuto ustanovení uvedl, že tato podmínka čelí jednak problémům konkurence, kdy by při péči o tutéž osobu mohly nárok na započtení doby uplatnit i dvě osoby, a jednak představuje základ pro prokazování dob, neboť s odstupem času by byly některé skutečnosti obtížně prokazatelné. Nejvyšší správní soud dále poukázal na ustanovení § 85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, v němž je pro dobu péče o bezmocnou osobu stanoven jako tzv. povinný důkaz rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení o době a rozsahu této péče. Ke konkrétní věci pak uvedl, že napadené ustanovení nabylo účinnosti dne 1. 1. 1996 a bylo řádně uveřejněno ve Sbírce zákonů. Stěžovatelce uplynula lhůta k podání přihlášky dne 29. 11. 2003, přihlášku k pojištění však podala až v roce 2004 (květen). Vzhledem k odstupu dvou let od úmrtí manžela měla tedy dostatečný prostor k tomu, aby se mohla se zněním uvedeného ustanovení seznámit. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že napadené ustanovení má povahu legislativní svévole.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím ČSSZ, která - po aplikaci ustanovení § 5 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění - jí nezapočetla dobu péče o manžela, jenž byl osobou bezmocnou, jako náhradní dobu pojištění. V souvislosti s touto námitkou pak také navrhovala i zrušení uvedeného ustanovení.
Ústavní soud námitce stěžovatelky nepřisvědčil. Poukazuje především na to, že již se Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí velmi široce a podrobně zabýval námitkami, které stěžovatelka směřovala proti ústavnosti daného ustanovení a proti napadenému rozhodnutí krajského soudu. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se zabývá všemi aspekty možného posouzení věci a i Ústavní soud je akceptuje.
K posouzení opodstatněnosti námitky stěžovatelky je navíc třeba připomenout, že se v předmětné věci jednalo o zápočet tzv. náhradní doby. Jde o situaci, kdy daná osoba není účastna pojištění z titulu své výdělečné činnosti a nepodílí se na financování důchodového pojištění, ale nachází se v určité specifické životní a sociální situaci, kdy stát považuje za sociálně spravedlivé tyto situace zhodnotit a promítnout do důchodového pojištění; to však jen jako náhradní doby a za podmínek v zákoně vymezených, aby tak byla současně respektována i práva pojištěnců, účastných na pojištění z titulu výdělečné činnosti. Podmínkou zápočtu doby péče o osobu bezmocnou je včasné uplatnění této doby u příslušných orgánů (OSSZ); je tedy zcela na úvaze osoby, která se v takové sociální situaci ocitla, zda ji jako náhradní dobu bude či nebude uplatňovat. Jestliže stěžovatelka v dané lhůtě zápočet doby péče o bezmocnou osobu neuplatnila, pak podmínku stanovenou zákonem jednoznačně nesplnila. Navíc lze přisvědčit i odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který konstatoval, že tato podmínka dopadá stejně na všechny osoby pečující o jinou bezmocnou osobu.
Pokud stěžovatelka namítala, že obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že jí byla započtena doba péče o osobu bezmocnou získaná před 1. 1. 1996, nemohl Ústavní soud ani této námitce přisvědčit. Krajský soud v Českých Budějovicích i Nejvyšší správní soud se touto námitkou stěžovatelky zabývaly a jejich argumentace je v souladu se základními zásadami, na nich je důchodové pojištění postaveno a které jsou logickým promítnutím základního sociálního práva na přiměřené zabezpečení ve stáří. Zákon o důchodovém pojištění důsledně vychází ze zásady zachování nabytých práv, což v tomto případě znamená, že zachovává stěžovatelce práva, která nabyla za dřívější právní úpravy (zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995). Skutečnost, že jsou zachována práva nabytá před účinností zákona o důchodovém pojištění, však současně neznamená, že by stěžovatelka - za účinnosti nové právní úpravy - nebyla povinna respektovat podmínky, za nichž nová právní úprava možnosti zápočtu této náhradní doby upravuje do budoucna.
Pro úplnost lze toliko dodat, že o "zajištění jistého procesního komfortu orgánů sociálního zabezpečení" se v rozsudku Nejvyššího správního soudu nehovoří. Jde o zbytečnou, expresivní dikci (použitou stěžovatelkou), jíž smysl odůvodnění napadeného rozhodnutí neodpovídá.
Ústavní soud usuzuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů (i předmětné rozhodnutí ČSSZ) jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 tohoto zákona. Je-li totiž sama ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda senátu