Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jaroslava Olta, nar. XXX a Mgr. Kláry Oltové, zastoupených Mgr. Jozefem Barátem, advokátem, sídlem Bachmačské náměstí 310/2, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2024 č. j. 30 Co 67/2024-117, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Jaroslava Olta, nar. YYY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastník se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal po stěžovatelích (svém synu a jeho manželce) zaplacení částky 1 500 000 Kč. Mezi stranami bylo sporné, zda jim tyto dříve poskytnuté peněžní prostředky původně zapůjčil, či daroval. Nalézací soud dospěl k tomu, že strany konkludentně uzavřely darovací smlouvu, vedlejší účastník nemůže požadovat jejich vrácení, a žalobu proto zamítl. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, ale oproti soudu prvního stupně dospěl k tomu, že není namístě přiznat stěžovatelům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů s ohledem na důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 občanského soudního řádu. S tímto posouzením stěžovatelé nesouhlasí a v rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení shledávají porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají.
3. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení se Ústavní soud standardně staví rezervovaně a podrobuje je pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zásah Ústavního soudu. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, což nastává např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace ustanovení zákona [bod 25 nálezu ze dne 17. ledna 2024, sp. zn. I. ÚS 2086/23 , citující starší nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3)].
4. Důvod pro takový zásah shledal Ústavní soud například v rozhodnutích citovaných stěžovateli v jejich ústavní stížnosti, konkrétně v nálezech ze dne 28. května 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 , N 95/69 SbNU 457, či ze dne 17. května 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
N 75/22 SbNU 145. Ústavní soud v těchto věcech konstatoval porušení práva na spravedlivý proces, jelikož obecné soudy neposkytly účastníkům dostatečný procesní prostor se vyjádřit k zvažovanému postupu podle § 150 občanského soudního řádu (uplatnění moderačního práva či úplné nepřiznání náhrady nákladů řízení) anebo pakliže obecný soud použití této zákonné výjimky od přiznávání náhrady nákladů řízení podle úspěchu ve věci ve svém rozhodnutí nedostatečně odůvodnil.
5. Od citovaných rozhodnutí Ústavního soudu se však tato věc liší. Z rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně plyne, že odvolací soud zjišťoval postoj účastníků řízení, vypořádal se s jejich stanovisky a svůj závěr o aplikaci postupu dle § 150 občanského soudního řádu opřel z pohledu ústavněprávního přezkumu o logické argumenty. Odvolací soud vzal v úvahu specifické skutkové okolnosti věci, zejména že se jedná o rodinný spor a jaký byl postoj a jednání vedlejšího účastníka před zahájením řízení. Dostatečně tak odůvodnil, proč v nich spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele, které podmiňují použití výjimky vedoucí k nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům (viz odst. 10 až 13 napadeného rozhodnutí). Ústavní soud tedy neshledal žádné extrémní vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, které by mohlo porušit ústavně zaručená práva stěžovatelů.
6. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu