Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Hejdy, Ph.D., zast. Mgr. Pavlem Vintrem, Družstevní Ochhoz 13, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.4.2014, č.j. 30 UL 34/2014-7, a proti průtahům v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeném pod sp.zn. 8 C 126/2013, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a ing. Táni Horynové, jako vedlejší účastnice řízení, takto Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení městského soudu a nařídil obvodnímu soudu lhůtu k provedení procesního úkonu (jednání). Relevantní znění příslušného ustanovení Úmluvy, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 6 odst. 1:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva garantovaného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tomu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatele. Stěžovatel se žalobou domáhá vypořádání zaniklého společného jmění manželů, což nebývá skutkově jednoduchá záležitost. Z předložených listin je zcela zřejmé, že zásadní podíl na dosavadním průběhu řízení má sám stěžovatel, a to formulací svých podání, z nichž plyne, že jeho představy o vypořádání společného jmění manželů neodpovídají standardnímu postupu (např. se Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů, že stěžovatel původní žalobu rozšířil o soubor movitých věcí, které nebyly obsahem původní žaloby - nedostačuje jejich zohlednění ve znaleckém posudku, nejsou-li uvedeny v petitu).
Plná moc právního zástupce není ve spise založena. V zájmu hospodárnosti řízení nepovažoval Ústavní soud za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady ústavní stížnosti spočívající v absenci zastoupení stěžovatele advokátem.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu