Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 933/2018-55 ze dne 9. 4. 2018, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 403/2017-44 ze dne 7. 11. 2017, rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 14 C 202/2017-33 ze dne 4. 9. 2017, návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. a návrhu na přiznání náhrady nákladů podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení základního práva na spravedlivý proces, na přístup k soudu, na výkon spravedlnosti, na ochranu spotřebitele, na rovné zacházení a všeobecný zákaz diskriminace, na legitimní očekávání stěžovatele výkonu soudní moci, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dále navrhuje zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a požaduje přiznání náhrady nákladů podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce byl stěžovatel zavázán zaplatit žalobci částku 1 532 Kč s příslušenstvím. Odvolání stěžovatele, podané navzdory poučení o jeho nepřípustnosti, bylo usnesením krajského soudu odmítnuto podle § 218 písm. c) o. s. ř. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná a právní závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zejména soudům vytýká, že nezohlednily, že se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy a na věc nesprávně aplikovaly ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., které stěžovatel shledává jako neústavní.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh podaný po lhůtě, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že v projednávané věci jde o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ,
IV. ÚS 101/01 ,
IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04 ).
Ústavní soud nemá z ústavního hlediska žádné výhrady vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, který shledal dovolání stěžovatele směřující proti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí odvolání nepřípustným. V rozhodnutí srozumitelně uvedl, že dovolání je nepřípustné podle výslovné úpravy dané ust. § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení, proti kterému je přípustná žaloba pro zmatečnost podle ust. § 229 odst. 4 o. s. ř. Neústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže být založena úvahami stěžovatele o vhodnější právní úpravě opravných prostředků v případě sporů ohledně bagatelních částek majících podklad ve spotřebitelských smlouvách.
Za situace, kdy dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle citovaných ustanovení, tedy v podstatě jako "nadbytečné", neboť jeho podání zákon nepřipouští, nelze lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí okresního a krajského soudu odvíjet od doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž neodmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), ale proto, že byl podán nepřípustný mimořádný opravný prostředek.
Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu je proto třeba v prvé řadě považovat za podanou po lhůtě stanovené zákonem. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu by bylo rovněž možné považovat za nepřípustnou, neboť směřuje proti rozhodnutí o odmítnutí odvolání, proti kterému je přípustná žaloba pro zmatečnost podle ust. § 229 odst. 4 o. s. ř.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud pro úplnost uvádí, že ústavností ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. se již ve své judikatuře opakovaně zabýval, přičemž jeho rozpor s ústavním pořádkem neshledal (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 150/03 ,
IV. ÚS 548/14 ,
Pl. ÚS 15/01 ). Judikatura Ústavního soudu totiž stojí na závěrech, že jednostupňové soudnictví, zejména v tzv. bagatelních věcech, nevybočuje z ústavních mezí, neboť není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež vyplývají z čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2186/14 ). Požadavek na povinně dvoustupňové soudní řízení platí pouze u věcí trestních, což vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na základě výše uvedeného byla mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti rozsudkům okresního a krajského soudu byla ústavní stížnost jako návrh podaný po lhůtě odmítnuta podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení § 202 odst. 2 o. s. ř., je svou povahou návrhem akcesorickým a podle ustálené judikatury Ústavního soudu proto sdílí právní osud ústavní stížnosti. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod pro aplikaci ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu