Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky FORM s.r.o., sídlem 220, Střelná, zastoupené Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 12, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2024 č. j. 27 Cdo 2376/2023-169, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Nikolase Raschela, jako vedlejšího účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastník se v řízení před obecnými soudy domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti (stěžovatelky), kterým valná hromada rozhodla o vyloučení společníka Nikolase Raschela (vedlejšího účastníka) ze společnosti. Stěžovatelka v rámci řízení mimo jiné namítala, že vedlejší účastník nebyl aktivně legitimován k podání návrhu, jelikož jeho účast ve společnosti zanikla již dříve na základě exekučního příkazu postihujícího společný podíl vedlejšího účastníka a druhého spoluvlastníka podílu. Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") argumentaci společnosti nepřisvědčil a dospěl k tomu, že je napadené usnesení valné hromady nicotné, tedy že se na něj hledí, jako by nebylo přijato. Tento závěr následně potvrdil i Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") jako soud odvolací.
2. Stěžovatelka proti usnesení vrchního soudu podala dovolání, ve kterém vymezila tři otázky zásadního právního významu, od nichž odvíjela přípustnost svého dovolání. Nejvyšší soud však dovolání odmítl. Podle Nejvyššího soudu v dovolání předložené otázky nemohly založit jeho přípustnost, jelikož se u první z nich jednalo o skutkovou otázku, u druhé z nich stěžovatelka napadla jen jeden z argumentů, který vedl nalézací soudy k vyhovění návrhu vedlejšího účastníka, a na řešení třetí otázky rozhodnutí vrchního soudu nezáviselo.
3. Stěžovatelka napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Kromě těchto obecných tvrzení ústavní stížnost prakticky neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
5. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, Ústavní soud přezkoumává pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1495/22 ).
6. Ústavní soud ve své judikatuře též vícekrát dovodil, že právní a skutkové námitky jsou často obtížně odlišitelné, resp. že v případě pochybností je třeba postupovat ve prospěch dovolatele [viz nález sp. zn. II. ÚS 664/19 ze dne 27. 4. 2020 (N 74/99 SbNU 406), případně usnesení sp. zn. I. ÚS 3097/22 ze dne 16. 5. 2023]. Je však nutno vždy vzít v potaz, zda chybným posouzením otázky byl znemožněn přístup dovolatele k soudu z důvodu tvrzené vady dovolání (nevymezením právní otázky), či nikoli (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2222/23 ).
7. Jak totiž vyplývá z usnesení ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2143/20 , samotnou otázku přístupu k soudu nelze posuzovat zcela shodně u odmítnutí dovolání pro vady a odmítnutí pro nepřípustnost. Zatímco při odmítnutí dovolání pro vady je znemožněn jak přístup k Nejvyššímu soudu, tak přístup k Ústavnímu soudu pro řádné nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy, při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost jde o tzv. kvazimeritorní přezkum a podané dovolání není považováno za vadné, tj. mimo jiné bránící následnému podání ústavní stížnosti. Přistoupí-li Nejvyšší soud ke kvazimeritornímu posouzení věci, byť ústící v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, do samotného práva na přístup k soudu (ať již Nejvyššímu soudu či Ústavnímu soudu) nezasahuje.
8. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí srozumitelně objasnil, proč v posuzované věci nemohla založit přípustnost dovolání stěžovatelkou předestřená otázka, zda postižením společného obchodního podílu exekučním příkazem zaniká účast všech "spoluvlastníků podílu ve společnosti či jen některého z nich". Podle Nejvyššího soudu však podstatou této otázky nebylo zpochybnění právního posouzení věci vrchním soudem, ale jeho skutkových závěrů. Nejvyšší soud konkrétně odkázal na skutkový závěr, podle nějž exekuce nebyla nařízena na podíl vedlejšího účastníka, ale pouze na podíl druhého spoluvlastníka podílu, což mělo dle odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu plynout z příslušného exekučního příkazu.
Byť tedy stěžovatelčina formulace otázky na první pohled nepůsobí jako skutková otázka, lze s Nejvyšším soudem souhlasit v tom, že se při její formulaci stěžovatelka při nejmenším míjí se skutkovými závěry odvolacího soudu a staví ji na své vlastní verzi skutkového stavu. Závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání z pohledu ústavněprávního přezkumu tedy obstojí.
9. Stěžovatelka nevěnovala ve své ústavní stížnosti žádnou pozornost dalším dvěma otázkám, které vymezila v dovolání a jimiž se Nejvyšší soud zabýval, avšak ani pro ně nepovažoval dovolání za přípustné. Pro úplnost lze jen dodat, že ze samotného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v této části neplyne nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
10. Z podobných důvodů Ústavní soud nepřistoupil ani k přezkumu rozhodnutí krajského a vrchního soudu. Nejvyšší soud neodmítl dovolání stěžovatelky pro vady, ale podrobil je kvazimeritornímu posouzení věci. S odkazem na výše citovanou ustálenou praxi Ústavního soudu by tedy sice ústavní stížnost proti rozhodnutím krajského a vrchního soudu mohla být přípustná, avšak stěžovatelka je ve své ústavní stížnosti nenapadá. Ostatně argumentace stěžovatelky se v celé ústavní stížnosti pohybuje pouze v rovině podústavního práva a jedná se jen o opakující se polemiku s právními závěry obecných soudů.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu