Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Petry Schinnenburgové, advokátky, sídlem V Nových domcích 343/13, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2025 č. j. 27 Cdo 2540/2024-603, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Ing. Tomáše Procházky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem ústavní stížnosti je otázka promlčení nároku vzniklého z titulu ručení vedlejšího účastníka řízení coby člena statutárního orgánu právnické osoby ve smyslu § 159 odst. 3 občanského zákoníku. Stěžovatelka se před civilními soudy po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky 258 775,12 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že vedlejší účastník jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře způsobil dané právnické osobě škodu, a proto stěžovatelce ručí za dluh společnosti podle citovaného ustanovení.
Obecné soudy stěžovatelce za pravdu nedaly s ohledem na promlčení práva. Dospěly k závěru, že i v řízení o žalobě, kterou věřitel proti členu voleného orgánu uplatňuje nárok ze zákonného ručení podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku, soud k námitce žalovaného posuzuje, zda právo společnosti na náhradu škody způsobené jí žalovaným porušením povinností při výkonu funkce bylo ke dni zahájení tohoto řízení promlčeno. Vznese-li v tomto řízení žalovaný (nyní vedlejší účastník) úspěšně námitku promlčení práva společnosti na náhradu škody, nelze žalobě v rozsahu, v němž žalovaný není povinen společnosti plnit, vyhovět.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení práv stručně řečeno spatřuje v tom, že Nejvyšší soud vadně vyložil ustanovení o ručení statutárních orgánů, konkrétně § 159 odst. 3 a § 2018 a násl. občanského zákoníku, v důsledku čehož nesprávně posoudil otázku promlčení a oprávněnost stěžovatelčina nároku. Dále Nejvyššímu soudu vyčetla, že se nezabýval v dovolání uvedenou námitkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není další pravidelnou soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu. V souladu s tím Ústavní soud v rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) připomíná, že zásadně nepřezkoumává výklad podústavního práva, který je především věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [již nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Ve vztahu k výkladu podústavního práva tedy zejména tehdy, jestliže výklad provedený obecnými soudy nepřípustně porušuje některé ze základních práv a svobod nebo představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli.
5. Takové vady však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku podal srozumitelný a dostatečně odůvodněný výklad § 159 odst. 3 občanského zákoníku v souvislosti s promlčením nároku stěžovatelky. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud také dostatečným způsobem vypořádal námitky, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti. Konkrétně vysvětlil, že jím zaujatý výklad brání aplikaci § 2025 občanského zákoníku, jíž se stěžovatelka domáhala (bod 34 napadeného rozsudku), a vyvrátil stěžovatelčinu argumentaci o neudržitelných důsledcích daného výkladu § 159 odst. 3 občanského zákoníku (bod 33).
S ohledem na kompetence Ústavního soudu lze na tyto závěry odkázat. Co se týče údajného nevypořádání námitky rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud shledal dovolání v této části nepřípustným (bod 19). Stěžovatelka proti tomuto postupu v ústavní stížnosti nevznesla konkrétní námitku. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud ve světle okolností nyní posuzovaného případu a uplatněných námitek stěžovatelky neshledal, že by výklad poskytnutý Nejvyšším soudem vybočoval z mantinelů ústavnosti.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu