Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Ondřeje Lederbucha, zastoupeného advokátkou Mgr. Petrou Královou, sídlem T. G. Masaryka 456/22, Plzeň - Jižní Předměstí, proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 50 Cm 198/2013-627 ze dne 4. dubna 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku III v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení těchto práv mělo dojít chybným rozhodnutím o nákladech řízení.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel v řízení před Krajským soudem v Plzni domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení 8 356 Kč s příslušenstvím jako přeplatku z vyúčtování služeb. Poté, co stěžovatel vzal žalobu co do částky 2 054 Kč zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli 6 302 Kč s úrokem z prodlení od 29. 7. 2011 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do nároku na zaplacení úroku z prodlení z částky 2 054 Kč za období od 29. 7. 2011 do 11. 4. 2012 (výrok II) a rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 4 000 Kč (výrok III).
3. O nákladech řízení krajský soud rozhodl za použití § 142 odst. 2 a § 150 občanského soudního řádu, přičemž konstatoval, že stěžovatel byl s žalobou pouze částečně úspěšný a náklady právního zastoupení v bagatelních sporech by navíc neměly převýšit částku, o níž bylo řízení vedeno. Dále krajský soud přihlédl k tomu, že stěžovatel nepřistoupil na mimosoudní dohodu, ačkoli deklaroval, že mu na soudním sporu nezáleží, a také k tomu, že s ohledem na majetkové poměry stěžovatele pro něj nebude nepřiznání plné náhrady nákladů likvidační.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že kvůli průtahům, ke kterým v řízení docházelo, již neměl faktický zájem na projednání žaloby. Byl proto ochoten vzít žalobu zpět, ovšem vedlejší účastník pro tento případ požadoval, aby mu stěžovatel uhradil náklady řízení ve výši 4 000 Kč, s čímž stěžovatel nesouhlasil. Řízení tedy pokračovalo a stěžovatel byl úspěšný, přesto soud vedlejšímu účastníkovi neuložil uhradit stěžovateli náklady řízení v plné výši, a to právě i z důvodu, že stěžovatel neměl zájem na vedení sporu.
5. Takovou úvahu stěžovatel považuje za neústavní, neboť měl právo na rozhodnutí věci v přiměřené době, čemuž by pro tento typ sporu odpovídaly tři roky. Konalo-li se první jednání po šesti letech, bylo evidentní, že k rozhodnutí v přiměřené době nedojde. Pokud nicméně přesto nedošlo k mimosoudní dohodě, není důvod stěžovateli náhradu nákladů nepřiznat.
6. Podle stěžovatele nebylo možné postup podle § 150 občanského soudního řádu odůvodnit ani majetkovými poměry stěžovatele. Podaná žaloba totiž byla legitimním úkonem, který směřoval k zajištění řádné správy stěžovatelova majetku. Stěžovatel odmítá i tezi krajského soudu, že by náklady řízení neměly převyšovat částku, o kterou je řízení vedeno. Tak tomu podle konstantní judikatury je pouze u tzv. formulářových žalob.
7. Nesprávný je podle stěžovatele i závěr soudu o částečném procesním neúspěchu stěžovatele, neboť k částečnému zpětvzetí mělo dojít pro chování vedlejšího účastníka. Došlo k němu navíc před věcným projednáním žaloby, před nařízením prvního jednání a před prvním úkonem v řízení ze strany vedlejšího účastníka.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení zásadně nedosahuje ústavní roviny. Jakkoli může mít rozhodnutí o nákladech citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. K přezkumu nákladových výroků se proto Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě [srov. např. nález
sp. zn. IV. ÚS 777/12
ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález
sp. zn. II. ÚS 2578/18
ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)].
10. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom, že judikaturou dovozený požadavek, aby náklady řízení nepřesáhly částku, o kterou se spor vede, se nutně nevztahuje na každý spor o bagatelní částky. Stejně tak je možné stěžovateli přisvědčit, že samotné nepřistoupení na mimosoudní dohodu není bez dalšího dostatečným důvodem pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu. Ovšem samotná skutečnost, že se soud při rozhodování o nákladech řízení dopustí nesprávné aplikace podústavního práva, nepředstavuje dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti.
11. Staví-li se totiž Ústavní soud k přezkumu nákladových výroků rezervovaně, projeví se tato zdrženlivost z povahy věci právě i v případech, kdy by měl na výklad či aplikaci podústavních předpisů oproti obecnému soudu jiný názor. Ústavní soud není nejvyšší nákladový soud a není namístě, aby svým úsudkem o možná ideálním rozhodnutí o nákladech řízení nahrazoval právní závěr krajského soudu, jemuž to přísluší především. Na tom nic nemění, že u bagatelních sporů rozhodnutí soudů včetně rozhodnutí o nákladech řízení nepodléhají instančnímu přezkumu. Není-li v bagatelních sporech přípustné odvolání, neznamená to, že úlohu odvolacího soudu přebírá Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), v řízení o ústavní stížnosti.
12. K napadenému rozhodnutí je tak možné jen stručně poznamenat, že navzdory výše zmíněným nedostatkům krajský soud vyšel z hledisek, které lze v obecné rovině považovat při rozhodování o nákladech za relevantní (úspěch ve věci, chování účastníků, bagatelní výše sporu). Pokud zároveň ověřil, že aplikace § 150 občanského soudního řádu nebude mít pro stěžovatele likvidační následky, není důvod, aby spor o výši nákladů řízení Ústavní soud posouval do ústavní roviny.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu