Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného advokátkou Mgr. Hanou Berkovou, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 38/2024-1180 ze dne 11. dubna 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 443/2009-1094 ze dne 8. listopadu 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a P. S. a nezl. J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít nesprávným stanovením výše výživného, které stěžovatel platí k nezletilé dceři (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem; dále jen "nezletilá"). Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Obvodní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že výživné placené stěžovatelem k nezletilé se zvyšuje od 1. 9. 2018 na 30 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2021 na 35 000 Kč měsíčně. Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit nedoplatek na zpětně zvýšeném výživném ve výši 1 223 000 Kč tak, že je povinen spolu s běžným výživným splácet 50 000 Kč měsíčně počínaje lednem 2024.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že od 1. 9. 2019 výživné zvýšil na 20 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2020 na 24 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2023 na 28 000 Kč měsíčně. Městský soud také změnil způsob splacení nedoplatku na výživném (ve výši 517 000 Kč), který má stěžovatel splatit do 12 měsíců.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na průtahy, k nimž v průběhu řízení docházelo a kvůli kterým se účastníci ocitli ve značné nejistotě. Dále uvádí, že v důsledku enormně vysokého výživného a dluhu na výživném je nyní ve složité finanční situaci (byl údajně nucen prodat byt, který pronajímal a měl být investičním bytem pro všechny jeho děti) a musí řešit další setrvání nezletilé v extrémně drahé škole, jejíž placení si nemůže dovolit. S docházkou do této školy stěžovatel minimálně od roku 2018 nesouhlasil, byť byl v této otázce pasivní, neboť nezletilé se ve škole líbí a matka nezletilé (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem; dále jen "matka") dosahuje dostatečných příjmů, aby školné hradila.
5. Především pak stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná; odůvodnění stran majetkových poměrů rodičů je podle něj neúplné a nelogické, vysvětleny nejsou ani odůvodněné potřeby nezletilé a důvody, pro které soudy stanovily výživné v tak enormní výši.
6. Stěžovatel nesouhlasí zejména s tím, jak soudy určily jeho příjmy, neboť jejich závěry v tomto směru nemají oporu v provedeném dokazování a určená částka je oproti skutečnému příjmu téměř dvojnásobná. Stěžovatel dle svých slov předložil soudům kompletní účetní doklady, a pokud se v nich nedokázaly zorientovat, měly znovu zadat zpracování znaleckého posudku (od čehož ustoupily poté, co původně ustanovená znalkyně ukončila činnost) nebo provést stěžovatelem navržený výslech jeho účetního. Neprovedení toho důkazu s odůvodněním, že je stěžovatelův zaměstnanec, podle stěžovatele nemůže obstát. Soudy tak na snahu zjistit co nejpřesněji stěžovatelův příjem rezignovaly a místo toho bez řádného vysvětlení určily jeho výši na 100 000 Kč, resp. 120 000 Kč, k čemuž ještě přičetly příjem jeho manželky.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ustáleně zastává k přezkumu rozhodování ve věcech úpravy vyživovací povinnosti zdrženlivý postoj. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které mají v řízení odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Takové pochybení v posuzované věci neshledal.
9. Ke stěžovatelovým námitkám Ústavní soud poznamenává, že rozhodnutí městského soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné, neboť z něho je patrné, jakými úvahami se soud při stanovení výživného řídil. To, že stěžovatel s těmito úvahami nesouhlasí či je považuje za neúplné, napadený rozsudek nepřezkoumatelným nečiní.
10. Jde-li o výši stěžovatelových příjmů, soudy vyšly ze smlouvy, na jejímž základě společnost X vyplácí společnosti stěžovatele měsíčně fixní částku 6 520 eur a k tomu veškeré přiměřené výdaje. Pokud zároveň stěžovatel nevysvětlil, jaké výdaje (a tím spíše výdaje nehrazené) mu v souvislosti s jeho činností vznikají, je postup městského soudu, který neakceptoval stěžovatelem deklarovaný čistý příjem ve výši 70 000 Kč měsíčně a místo toho odhadl čisté příjmy na 100 000-120 000 Kč měsíčně, pochopitelný a ústavně konformní [a to včetně přihlédnutí k příjmům stěžovatelovy manželky; srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 756/16
ze dne 14. 6. 2016 (N 114/81 SbNU 785)]. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2366/19
ze dne 19. 9. 2019, "vzhledem k tomu, že samo výživné je určeno úvahou soudu, a nikoliv dle stanoveného vzorce, není třeba, aby byly příjmy rodičů vyčísleny zcela exaktně; postačí, že jsou vymezeny natolik určitě, aby byl soud schopen si učinit dostatečně přesnou představu o majetkových poměrech účastníků".
11. Nutno dodat, že ani v ústavní stížnosti stěžovatel nic konkrétního, co by odhad soudu ohledně výše stěžovatelových příjmů zásadním způsobem zpochybnilo, neuvádí. Stěžovatel sice konstatuje, že soudům předložil kompletní účetní doklady, ty ovšem - jak městský soud s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3094/16
ze dne 8. 8. 2017 (N 144/86 SbNU 445) vysvětlil - skutečné příjmy, resp. výdaje nutně neprokazují. Z ničeho pak neplyne, že by se soudy v předložených listinách neorientovaly, jak bez vysvětlení tvrdí stěžovatel, neobstojí tedy ani námitka, že soudy měly ustanovit znalce (či snad vyslechnout účetního stěžovatele). Nic navíc stěžovateli nebránilo, aby k prokázání svých skutečných příjmů zajistil zpracování znaleckého posudku sám a soudu jej předložil.
12. Stěžovatel namítá i to, že soudy řádně nezjistily příjmy matky. Tuto námitku nicméně podrobněji nerozvádí a z napadeného rozsudku je zřejmé, že se městský soud majetkovou situací matky zabýval dostatečně.
13. Pokud se týče odůvodněných potřeb nezletilé, stěžovatel brojí primárně proti školnému na škole, se kterou údajně nikdy nesouhlasil. Městský soud ale dospěl naopak k řádně odůvodněnému závěru, že stěžovatel s touto školou souhlasil a dlouhodobě akceptoval, že nezletilá navštěvuje školu s vysokým školným. Zahrnutí školného mezi odůvodněné potřeby tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
14. Na jiném skutkovém závěru, než k jakému dospěly soudy, je pak postavena i námitka, že se kvůli placení výživného stěžovatel ocitl v těžké finanční situaci a byl nucen prodat svůj byt. Jak totiž městský soud zjistil, stěžovatel byt prodal primárně proto, aby zaplatil náklady v souvislosti s výstavbou domu v Polsku. Majetkové poměry stěžovatele a další okolnosti věci, jak vyplývají z napadeného rozsudku, nesvědčí o tom, že by stanovené výživné bylo zjevně nepřiměřené, natožpak natolik nepřiměřené, aby stěžovatele nutilo rozprodávat majetek.
15. Lze dodat, že stěžovatel nejpozději od roku 2018 věděl, že matka usiluje o zvýšení výživného k nezletilé. Mohl tedy výživné sám zvýšit či - jestliže s výší výživného požadovanou matkou nesouhlasil - vytvářet si určitou finanční rezervu pro případ, že ke zvýšení výživného dojde na základě rozhodnutí soudu. Koneckonců navzdory návrhu matky soudy nepřistoupily ke zvýšení výživného tři roky zpětně od podání návrhu, ač jim to zákon umožňuje, nedoplatek na výživném se tak týká skutečně jen období, během kterého probíhalo ohledně výše výživného soudní řízení.
16. Pouze pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že zmínkou stěžovatele o průtazích v řízení se jako samostatnou námitkou blíže nezabýval, jelikož i kdyby šlo o řádně uplatněnou námitku, v době podání ústavní stížnosti bylo řízení před obecnými soudy pravomocně ukončeno. K ochraně práva porušeného v již skončeném řízení neodůvodněnými průtahy mají přitom účastníci jiné prostředky ochrany práva [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 391/07
ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151)].
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti, proto o něm Ústavní soud samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu