Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupené JUDr. Irenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem Přerov, nám. T. G. Masaryka 13, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 26. 4. 2007, čj. 60 Co 452/2006-292, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, a M. D. jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalovanému; stěžovatelku zároveň mj. poučil, že proti rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zmíněným prvoinstančním rozsudkem zamítl Okresní soud v Kroměříži žalobu stěžovatelky ve věci vypořádání společného jmění manželů (rozsudek ze dne 3. 5. 2006, č. 6 C 74/2004-266).
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno její Ústavou zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), v důsledku čehož toto rozhodnutí není v souladu s ústavní zásadou, podle níž soudy mají poskytovat právní ochranu (čl. 90 Ústavy). Tohoto pochybení se měl krajský soud dopustit tím, že omluvu zástupkyně stěžovatelky z účasti na jednání odvolacího soudu nepovažoval za včasnou, a odvolání projednal a posléze zamítl i v její nepřítomnosti. Tím byla stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem a právo se k věci vyjádřit.
Stěžovatelka dále výslovně uvádí, že proti rozhodnutí ve věci samé podala dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní stížnost podává z důvodu procesní opatrnosti, neboť si netroufá polemizovat o výsledku dovolacího řízení. Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.
Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnou pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy již není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V souzené věci to znamená, že i kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 26. 4. 2007, čj. 60 Co 452/2006-292, se bude počítat nikoliv od doručení tohoto rozsudku krajského soudu, ale až od doručení případného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu. Stěžovatelka tedy nebude zbavena ochrany poskytované Ústavním soudem.
Stěžovatelčin závěr o souběžném podání dovolání a ústavní stížnosti "z procesní opatrnosti" vychází zjevně z předchozího právního stavu; novelou § 72 zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 83/2004 Sb., však byly potíže s počítáním lhůty pro podání ústavní stížnosti tam, kde přípustnost dovolání závisela na úvaze Nejvyššího soudu o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, odstraněny. Za současného právního stavu lze tedy uzavřít, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. září 2007
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj