Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele: Hugo Salm-Reifferscheidt, zastoupeného JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. května 2025 č. j. 7 As 236/2024-42, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2024 č. j. 31 A 107/2022-53, rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. října 2022 č. j. MV-115777-2/VS-2022 a rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 6. května 2022 č. j. JMK 71584/2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Ministerstva vnitra a Krajského úřadu Jihomoravského kraje jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem posuzovaného případu je otázka, zda byl pan Hugo Mikuláš Salm-Reifferscheidt, předek stěžovatele, ke dni úmrtí 2. března 1946 československým státním občanem.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že posuzovaný případ je součástí dlouholeté snahy potomků pana Huga Mikuláše Salm-Reifferscheidta (dále jen "předek stěžovatele") domoci se deklarace, že jejich předek disponoval ke dni úmrtí československým státním občanstvím. Podle v návětí označených rozhodnutí správních orgánů nebyl předek stěžovatele ke dni úmrtí státním občanem Československé republiky, neboť občanství pozbyl v důsledku aplikace § 1 odst. 1 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.
Dále správní orgány poukázaly na to, že Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 10. dubna 2006, č. j. VS-953/51/2-1998 (dále též "rozhodnutí z roku 2006") nevyhovělo žádosti o zachování československého státního občanství ze dne 5. října 1945. Toto rozhodnutí se přitom stalo pravomocným a nebylo překonáno. Současně správní orgány konstatovaly, že předku stěžovatele nelze přiznat tzv. funkcionální státní občanství.
3. Stěžovatel proti rozhodnutí správních orgánů brojil správní žalobou, kterou však Krajský soud v Brně zamítl v návětí označeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatele zamítl. V napadeném rozsudku zdůraznil, že převážná část argumentace stěžovatele se míjí s předmětem řízení, neboť stěžovatel brojí proti rozhodnutí Ministerstva vnitra z roku 2006 z důvodu nesouladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. června 2005 sp. zn. I. ÚS 98/04
(N 133/37 SbNU 675). Dále Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele týkající se vzniku funkcionálního občanství předka stěžovatele s ohledem na nenaplnění podmínky dobré víry v existenci československého občanství.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jeho argumentaci lze ve stručnosti shrnout do dvou bodů. Zaprvé stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí odporují závazném nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04
. Uvádí, že je nutno vycházet z prozatímního osvědčení typu B vydaného Okresním národním výborem v Boskovicích dne 20. března 1946 pod č. 100030, na jehož základě byl předek stěžovatele považován za československého státního občana, a naopak nelze přihlížet k rozhodnutí Ministerstva vnitra z roku 2006, které je zjevně neústavní, přičemž tyto vady nikdy nebyly odstraněny. Zadruhé stěžovatel opakuje argumentaci týkající se funkcionálního občanství. Tvrdí, že nelze ignorovat, že na základě výše specifikovaného prozatímního osvědčení typu B byl předek stěžovatele více než šedesát let fakticky považován za československého státního občana.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry správních orgánů a správních soudů, které se však se všemi jeho námitkami již opakovaně vypořádaly. Do rozhodovací činnosti obecných soudů přitom Ústavní soud zasahuje jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. K tomu však v posuzovaném případu nedošlo.
7. Jak je zřejmé již ze stručné rekapitulace jeho napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud se stížnostními námitkami stěžovatele zabýval a logicky, srozumitelně a přesvědčivě je zdůvodnil. Ve vztahu k prvnímu okruhu stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud vysvětlil, že řízení, z něhož rozhodnutí Ministerstva vnitra z roku 2006 vzešlo, bylo pravomocně ukončeno, přičemž nynější věc nelze chápat jako další opravný prostředek ve vztahu k rozhodnutí z roku 2006. Na tomto závěru neshledává Ústavní soud nic protiústavního (shodně usnesení ze dne 23. března 2021 sp. zn. IV. ÚS 3346/20 ).
8. Co se týče druhého okruhu námitek, tzv. funkcionální občanství představuje faktickou situaci, kdy stát s někým jedná jako se svým občanem, ačkoliv dotčená osoba státním občanem nutně být nemusí. Může být založeno buď výslovně právním předpisem anebo na fakticitě, tj. na dlouhodobém nakládání s danou osobou jako se státním občanem [nález ze dne 1. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13
(N 184/75 SbNU 39), bod 23]. Nejvyšší správní soud však v napadeném rozhodnutí z judikatury Ústavního soudu dovodil, že vznik funkcionálního občanství je vázán na existenci dobré víry (citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 , bod 18). Následně pak v reakci na námitky stěžovatele vyložil důvody, které poukazují na absenci dobré víry předka stěžovatele a jeho potomků (body 26-29 napadeného rozsudku Nejvyššího správní soudu). Ani v tom Ústavní soud nespatřuje porušení ústavních práv stěžovatele.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu