Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé a) A. K., dříve B., b)
V. T., c) Z. V., d) E. Z., e) H. K., f) J. K., h) Z. P., i) J. D., j) J. H., l)
V. H., n) J. K., o) J. P., p) J. J., r) F. K., s) J. K., t) J. K., u) J. M., v) M. M., w) J. M., x) M. P., y) H. R., z) D. H., aa) M. S., ab) J. S., ac) H. S. a ad) F. Š., všichni zastoupeni Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018 č. j. 30 Cdo 2401/2016-404, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2015 č. j. 15 Co 179/2014-252 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. září 2013 č. j. 11 C 72/2010-135, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. června 2018, stěžovatelé podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelů byla napadenými rozhodnutími porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. září 2013 č. j. 11 C 72/2010-135 zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se jednotlivými nároky domáhali náhrady škody proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, která jim měla vzniknout v souvislosti s transformací Zemědělského družstva Plíškovice činností orgánů činných v trestním řízení ve věci trestních oznámení podaných stěžovateli a nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. 13 K 47/96, který spočíval v nedodržování procesních pravidel při dozoru soudu nad činností správce konkursní podstaty. Stěžovatel r) F. K. se rovněž domáhal náhrady škody s ohledem na průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. E 1267/96 Sb.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2015 č. j. 15 Co 179/2014-252 napadený rozsudek ve vztahu k jednotlivým žalobním nárokům částečně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve zbývající části výroků I - XXVIII rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. března 2018 č. j. 30 Cdo 2401/2016-404 odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., dílem pro vady a dílem jako nepřípustné.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že jsou majiteli pohledávek za tehdejším Zemědělským družstvem Plíškovice a podle jejich názoru jim vznikl nárok na vyplacení těchto pohledávek, k čemuž však došlo pouze částečně. Stěžovatelé se neztotožňují s argumentací obecných soudů, tuto považují za nadměrně formalistickou a vedoucí v konečném důsledku ke značnému zásahu do tvrzených ústavně zaručených práv. Proto napadená rozhodnutí považují za neústavní.
6. Stěžovatelé se v řízení domáhali náhrady škody, jež měla být ve své podstatě způsobena v několika rovinách, a to v nesprávném úředním postupu orgánů činných v trestním řízení, v nesprávném úředním postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích jakožto soudu konkursního ve věci vedené pod sp. zn. 13 K 47/96 a v nesprávném úředním postupu Okresního soudu v Písku v případě stěžovatele r) F. K. v řízení o vydání majetkového podílu uvedeného stěžovatele z transformace původního družstva v řízení vedeném pod sp. zn. E 1267/96.
7. Stěžovatelé namítali, že v důsledku laxního vyšetřování ze strany orgánů činných v trestním řízení nastala aktuálně podle všeho situace, kdy možné trestní stíhání jednotlivých pachatelů je již nepochybně promlčené a tyto již nelze hnát k jejich odpovědnosti. Podané trestní oznámení skončilo odložením věci, aniž se orgány činné v trestním řízení zaměřily na to, zda ve věci bylo provedeno tzv. účinné vyšetřování či nikoli.
8. Stěžovatelé se rovněž neztotožňují s postupem obecných soudů, kdy tyto dospěly k závěru, že v dané věci je zcela vyloučena odpovědnost konkursního soudu a případné nároky na náhradu škody musí stěžovatelé primárně uplatňovat vůči osobě příslušného správce konkursní podstaty. Současně poukázali na zásadní pochybení, k nimž mělo dojít v průběhu konkursního řízení, zejména na to, že obecné soudy bez náležitého zohlednění aktivního přístupu věřitelského výboru vůči konkursnímu soudu jen stroze konstatovaly, že konkursní soud nemůže nést žádnou odpovědnost za činnost správce konkursní podstaty. Podle názoru stěžovatelů, obecné soudy v jejich případě zcela rezignovaly na řádné ověření všech tvrzených rozhodných skutečností.
9. Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy, především soud odvolací, své rozhodnutí řádně neodůvodnily tak, aby se vypořádaly se všemi zásadními námitkami stěžovatelů, které tito v řízení uplatnili. Dále obecným soudům stěžovatelé vytýkali, že popřely jejich legitimní právo na náhradu škody způsobené jak nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení spočívajícím v nedodržení ústavně zaručeného práva na tzv. účinné vyšetřování, tak nesprávným úředním postupem konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti nad správcem konkursní podstaty a nevypořádaly se ani s nárokem stěžovatele r) F. K. na náhradu škody způsobené neodůvodněnou nečinností exekučního soudu, jež vedla ke zmaření vymahatelnosti pohledávky.
10. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
13. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02
(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
14. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou dány základní předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu, pokud jde o nečinnost orgánů činných v trestním řízení ve věcech trestních oznámení podaných stěžovateli. Odvolací soud se s těmito závěry učiněnými soudem prvního stupně ztotožnil, a to pokud se týká nároku na náhradu škody, jež měla vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s jejich trestními oznámeními, neboť stěžovatelé nemohou požadovat zadostiučinění za nesprávný úřední postup, když úřední postup, který napadají, vyústil právě ve vydaná rozhodnutí státních orgánů s tím, že ani rozhodnutí Policie České republiky o odložení věci, ani rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, nebylo příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno.
Ústavní soud připomíná, že pokud stěžovatelé namítají, že bylo porušeno jejich právo na účinné vyšetřování, pak v prvé řadě platí, že nevyužili své procesní prostředky k tomu, aby se jim účinného vyšetřování dostalo a dále platí, že doktrína práva na účinné vyšetřování se vztahuje na útoky proti životu a zdraví.
15. Podle názoru odvolacího soudu lze považovat za správný i další závěr soudu prvního stupně, že za situace, kdy konkursní řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích dosud probíhá, je žaloba předčasná. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, pokud se týká posouzení toho, zda je pasivně legitimován v žalobě o náhradu škody konkursní správce nebo stát, že je i v této části posouzení provedené ve věci rozhodujícími soudy správné.
16. Pokud jde o posouzení nároku stěžovatele r) F. K., který se odvíjí od průtahů v řízení u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. E 1267/96, vycházel odvolací soud z judikatury Nejvyššího soudu citované v jeho usnesení, podle které se jednotlivé průtahy v řízení neodškodňují. Proto lze bez dalšího odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
17. Ústavní soud rovněž připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání a Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze.
18. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04
(N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
19. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatelů na judikaturu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu