Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Aleše Pachmanna, Ph.D., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. května 2024 č. j. 8 Ads 71/2023-88 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2022 č. j. 14 Ad 18/2021-64, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a nejvyššího státního tajemníka jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se v řízení před správními soudy domáhal zrušení rozhodnutí služebních orgánů o tom, že mu nenáleží náhrada škody v podobě neproplacených nákladů vzniklých v souvislosti s výkonem služby při vytváření protikorupčního prostředí na Ministerstvu vnitra a odhalování potenciální protiprávní činnosti úředníků tohoto ministerstva.
3. Městský soud v Praze žalobu napadeným rozsudkem zamítl, následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rovněž napadeným rozsudkem. Soudy dospěly k závěru, že spor se týká služebního poměru, a spadá tedy do oblasti veřejné správy a jejich pravomoci. Nejvyšší správní soud upozornil, že předmět řízení vymezil na počátku stěžovatel. Náklady, jejichž úhrady se stěžovatel domáhal, nevznikly v rámci výkonu služby či při plnění služebních úkolů, a proto stěžovatel nemá právo na jejich náhradu. Sám stěžovatel tvrdil, že mu náklady vznikly při snaze překazit trestný čin, což s výkonem služby stěžovatele nesouvisí.
4. Stěžovatel v první části ústavní stížnosti opakuje své dosavadní námitky a opakuje, že o jeho nároku měl rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 7. Dále namítá, že služební orgán zahájil řízení z moci úřední, ačkoli již bylo zahájeno podáním žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Správní orgány ani správní soudy nebyly příslušné k rozhodnutí této věci, neboť rozhodnutí podle § 159 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, nelze vydat v situaci, kdy účastník řízení již není ve služebním poměru. V tomto směru stěžovatel odkazuje na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 23.
června 2022 č. j. Konf 28/2021- 8. Dále poukazuje na obrácení důkazního břemene v řízení, jehož účastníkem je oznamovatel (whistleblower). Stěžovatel svá práva od počátku hájí z pozice oznamovatele, který poukázal na závažná podezření ze zneužívání finančních prostředků Evropské unie v souvislosti s vysíláním tzv. národních expertů a vyslovil podezření na sabotáž migračních kvót. Po stěžovateli jeho nadřízení požadovali zneužití databází italských partnerů. Služební orgán neprokázal, že vůči stěžovateli neuplatnil odvetné opatření.
Stěžovatel též brojí proti důslednému uplatňování koncentrace ve správním soudnictví. V jeho případě měly soudy koncentraci prolomit, postup služebního orgánu vůči stěžovateli je obdobou správního trestu. Zaměstnanci v soukromé sféře mohou své námitky uplatňovat až do konce prvního jednání ve věci, zatímco zaměstnanci ve veřejné sféře jsou omezeni lhůtou pro podání žaloby. Stěžovatel dále poukazuje na otázku ukončení služebního poměru bývalého státního tajemníka ze zákona.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli dalším článkem soustavy správního soudnictví. Jeho úkolem tedy není znovu posoudit námitky, které již vypořádaly soudy v řízení podle soudního řádu správního, nýbrž přezkoumat, zda jejich rozhodnutí porušila ústavně zaručená práva stěžovatele. Teprve v situaci, kdy správní soudy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem, je důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu (srov. například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18 , U 4/89 SbNU 803, či ze dne 5. května 2021 sp. zn. III. ÚS 2982/20 ).
7. Ze způsobu, jakým stěžovatel argumentuje, vyplývá, že jeho hlavní výhrada proti napadeným rozhodnutím je nedostatek pravomoci správních soudů, respektive přesvědčení, že o jeho nároku na náhradu škody (vynaložených nákladů) měly rozhodovat soudy v občanském soudním řízení. Touto otázkou se však v dostatečné míře zabýval Nejvyšší správní soud. Jeho závěry jsou přesvědčivé a dostatečně odůvodněné. Ústavní soud přitom zásadně nezasahuje do rozdělení veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů ze strany obecné justice.
Rozhraničení práva veřejného a soukromého je totiž záležitostí podústavního práva, nikoli základních lidských práv, která mohou být stejně dobře chráněna v civilní i správní větvi soudnictví (usnesení ze dne 26. února 2004 sp. zn. IV. ÚS 349/03 , U 8/32 SbNU 501). Výjimečně může otázka rozdělení pravomoci mezi civilní a správní soudy dosáhnout úrovně ústavnosti, avšak pouze ve skutečně extrémních případech (například ve vztahu k odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, viz nález ze dne 30.
června 2020 sp. zn. Pl. ÚS 1/19 , N 139/100 SbNU 523, což je však nárok kvalitativně zcela odlišný od toho, který v tomto řízení uplatnil stěžovatel). Výše citované usnesení č. j. Konf 28/2021-8 se týkalo řízení o nároku na jednorázové odškodnění pozůstalých státního zaměstnance, tedy osob, které ve služebním poměru nikdy nebyly. Nelze z něj tedy pro stěžovatelův případ nic dovozovat.
8. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku též náležitě zdůvodnil, proč se věcně nezabýval námitkou, že stěžovatel nebyl způsobilým účastníkem řízení, neboť v době rozhodování služebního orgánu již nebyl ve služebním poměru (bod 49), tvrzeným zneužitím italských databází (body 49 a 60), skončením služebního poměru bývalého státního tajemníka (bod 61) a otázkou obrácení důkazního břemene v kontextu ochrany oznamovatelů (body 55 a 56). Stěžovatel na tyto závěry nijak nereaguje, nevznáší žádné ústavně relevantní argumenty, pouze opakuje své námitky o různých pochybeních, která v těchto ohledech měla nastat. S takto vedenou argumentací nemůže být v řízení o ústavní stížnosti úspěšný.
9. Námitku, že ve správním řízení byla porušena překážka litispendence, stěžovatel podle všeho neuplatnil v řízení před správními soudy. Taková námitka je v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud k tomu jen stručně podotýká, že i kdyby služební orgán zahájil řízení z moci úřední znovu poté, co již bylo zahájeno podáním žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, na nějž se stěžovatel původně obrátil a který věc postoupil příslušnému orgánu podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. stěžovatelem citovaný nález ze dne 25. září 1997 sp. zn. IV. ÚS 28/97 , N 115/9 SbNU 77), není zřejmé, jakým způsobem by tato situace porušila základní práva stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že nikoli každá nezákonnost dosahuje intenzity neústavnosti. Stěžovatel v tomto směru nic netvrdí.
10. Poslední stěžovatelova námitka se týká koncentrace žalobních námitek v soudním řízení správním. Ústavní soud předesílá, že koncentrace sama o sobě není neústavní (viz například nález ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15 , N 6/80 SbNU 65, bod 17, který odkazuje na nález ze dne 27. června 2000 sp. zn. Pl. ÚS 12/99 , N 98/18 SbNU 355, vyhlášený pod č. 232/2000 Sb., jenž se týkal dřívější úpravy správního soudnictví v části páté občanského soudního řádu, jeho závěry se však uplatní i na nynější právní úpravu).
Koncentraci lze prolomit, pokud by vedla k neakceptovatelnému zásahu do základních práv a svobod účastníků řízení či byla v razantním rozporu s principy spravedlnosti a spravedlivého rozhodování (citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 , bod 21). Ve stěžovatelově případě však takové důsledky nenastaly. Stěžovatel měl možnost uplatňovat svá tvrzení a důkazní návrhy již ve správním řízení, kde obecně leží těžiště dokazování (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j.
3 As 192/2021-52, bod 27 či rozsudek ze dne 16. dubna 2015 č. j. 5 Afs 89/2013-29). Proto nelze přisvědčit ani obecně formulované námitce nerovnosti mezi účastníky občanského soudního řízení na straně jedné a účastníky soudního řízení správního na straně druhé. Zatímco správní soudy zpravidla přezkoumávají správní rozhodnutí opřená o již zjištěný skutkový stav, který dokazováním případě jen doplňují či korigují [nutnost zásadního doplnění dokazování je důvod pro zrušení správního rozhodnutí - viz § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní], v občanském soudním řízení soudy vedou dokazování za účelem zjištění skutkového stavu takříkajíc od nuly.
Odlišné pojetí koncentrace v občanském soudním řádu a soudním řádu správním má tedy rozumné opodstatnění.
11. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu