Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Lubora Veleby, zast. JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem, sídlem Těsnohlídkova 943/9, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.3.2013, č.j. 27 Co 312/2012-305, a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1.3.2012, č.j. 7 C 200/2007-247, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Ing. Zdeňka Chvátala a obchodní společnosti ČAS Znojmo, s.r.o., sídlem Dobšická 2295/2, Znojmo, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 1 Ústavy:
1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. 2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Čl. 4 Ústavy:
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 6 Úmluvy:
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení základních práv. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří námitky proti posouzení existence naléhavého právního zájmu na určení zániku závazkového právního vztahu. Je notorietou, že předpokladem úspěšnosti určovací žaloby jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Tento naléhavý právní zájem je dán tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo žalobcovo právo nebo kdy by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým.
Vzájemný poměr obou žalob je vyjádřen premisou, že určovací žaloba nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, či se v jiném řízení lze bránit námitkou zániku subjektivní povinnosti (problematika existence či neexistence právního vztahu nebo práva je v takovém řízení prejudicielní otázkou, tudíž musí být vyřešena, odpadá však smysl samostatného řízení o ní). Tento závěr se konstantně projevuje v praxi obecných soudů a Ústavní soud neshledává žádnou jeho rozpornost se základními právy a svobodami.
Jak vyplývá z přiloženého rozhodnutí krajského soudu, oba žalobci (tj. stěžovatel i druhý vedlejší účastník) byli v průběhu řízení soudy opakovaně poučeni o vhodném prostoru pro uplatnění námitky, že jejich povinnost uložená pravomocným soudním rozhodnutím posléze zanikla započtením, a že z tohoto důvodu nemají naléhavý právním zájem na určení zániku právního vztahu v samostatném řízení zahájeném žalobou podle § 80 písm. c) obč. soudního řádu. Z těchto důvodů nemohlo dojít k namítanému porušení čl.
6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny (pozn. stěžovatelův odkaz na zbývající odstavce těchto ustanovení je nepřípadný).
Ústavní soud se dále zabýval údajným porušením čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Jejich porušení však nemohl konstatovat, neboť neobsahují samostatné individuální základní právo, "pouze" charakterizují povahu České republiky, konstatují soudní ochranu základních práv a svobod a vymezují základní funkci soudu, pro kterou jsou ústavně pojaty jako státní orgány zvláštního typu. Dovolávat se jejich porušení lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvená především v Listině základních práv a svobod.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu