Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Terezou Maňákovou, advokátkou se sídlem Za Kostelem 1550/2b, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 86/2025-143 z 18. 3. 2025 a proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. 3 T 145/2023-131 z 8. 1. 2025, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně č. j. 3 T 145/2023-49 z 27. 9. 2023 pravomocně uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za nějž mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 30 měsíců.
2. Po právní moci tohoto rozhodnutí byl stěžovatel nicméně pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 62/2024 z 18. 6. 2024, a to za trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za nějž mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců. Stěžovatel byl tímto rozsudkem také uznán vinným z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců.
3. Stěžovatel tedy spáchal ve zkušební době další trestnou činnost. V návaznosti na to rozhodl okresní soud napadeným usnesením o výkonu stěžovatelova trestu uloženého trestním příkazem sp. zn. 3 T 145/2023 a uložil stěžovateli povinnost souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců vykonat, a to ve věznici s ostrahou. Stěžovatel se se závěrem okresního soudu neztotožnil a podal stížnost ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud stížnost stěžovatele napadeným usnesením zamítl s poukazem na správnost rozhodnutí okresního soudu a potvrdil, že stěžovatel souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců vykoná.
4. Proti všem v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost. Namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení práva na ochranu osobní svobody garantované čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel namítá, že si po celou dobu páchání své trestné činnosti nebyl vědom, jak vysoký trest odnětí svobody mu hrozí, pokud by skutečně došlo k přeměně jemu uložených alternativních trestů. Z této skutečnosti dále dovozuje porušení zásad přiměřenosti celkové délky uloženého trestu a proporcionality trestní represe. Z uvedených přitom stěžovatel dovozuje nezákonnost jemu uloženého trestu jako celku.
5. Podle stěžovatele soudy zároveň nevzaly dostatečně v potaz skutečnost, že rozhodují o jeho osobní svobodě garantované čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy, což zakládá nepřiměřený zásah do stěžovatelových lidských práv. Současně stěžovatel napadá průběh dokazování před obecnými soudy. Podle stěžovatele nebyla jeho návrhům přiznána adekvátní relevance, na základě čehož došlo k vyřknutí zcela nepřiměřeného trestu odnětí svobody. Nad rámec této argumentace uvádí, že se obecné soudy odchýlily od judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu sp zn. II. ÚS 4022/18 z 30. 7. 2019, a jejich rozhodnutí postrádají dostatečné odůvodnění.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o pochybeních obecných soudů, kterých se měly dopustit při rozhodování o vykonání uloženého trestu odnětí svobody, nesdílí. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitkám stěžovatele není možno přisvědčit. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje již dříve uplatněnou argumentaci, se kterou se však soudy již adekvátním způsobem vypořádaly. Nesprávně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
9. O vykonání uloženého trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců rozhodl okresní soud ve veřejném zasedání, u kterého byl stěžovatel osobně přítomen. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se jasně podává, že v dané zkušební době podmíněně odloženého trestu odnětí svobody stěžovatel spáchal dva další úmyslné trestné činy, a to i z části povahy stejnorodého charakteru. Obecné soudy poukázaly i na to, že stěžovatel je osobou s bohatou trestní minulostí; v opisu z rejstříku trestů má evidováno celkem 17 odsouzení s tím, že ve většině případů došlo k uložení nepodmíněného trestu. Stěžovatel však i přesto nadále páchal trestnou činnost a od jejího opakování jej neodrazovalo ani jeho poslednímu činu velmi blízko předcházející opětovné odsouzení. Je tedy patrné, že u stěžovatele se uložení trestu s podmíněným odkladem minulo účinkem (usnesení okresního soudu a bod 5 usnesení krajského soudu). Ústavní soud přitom nemá, co by uvedeným závěrům vytknul. Obecné soudy je náležitým způsobem odůvodnily.
10. Dovolává-li se stěžovatel závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 4022/18 z 30. 7. 2019, ze kterých plyne, že výjimečnost okolností případu ve smyslu § 86 odst. 1 trestního zákoníku může spočívat i v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, která je v celkové výměře nepřiměřená spáchané trestné činnosti, případně osobě pachatele, nelze mu přisvědčit. Již z argumentace krajského soudu v napadených rozhodnutích jasně a srozumitelně vyplývá, že v případě stěžovatele rozhodně nejde o situaci, kdy by kumulace výkonů trestů odnětí svobody byla v celkové výměře nepřiměřená závažnost jím spáchané trestné činnosti či osobě stěžovatele coby pachatele. Krajský soud zdůraznil, že u stěžovatele nedošlo k prokázání naplnění podmínky řádnosti jeho života, a navíc nebyl shledán žádný výjimečný důvod, který by zakládal vhodnost či alespoň možnost prodloužení zkušební doby, jak se domáhal stěžovatel ve stížnosti proti usnesení okresního soudu.
11. Na základě uvedených skutečností by bylo možno jen stěží zpochybňovat závěry obecných soudů, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život, že se nedostatečně poučil z proběhlých trestních řízení a že je u něj ztížená možnost nápravy. Na tom nemohou nic změnit ani okolnosti jeho rodinného zázemí, nebo dobrého chování ve věznici. Krajský soud správně zdůraznil, že u podmíněného odsouzení je primárně třeba při rozhodování o výkonu původně podmíněného odloženého trestu odnětí svobody zkoumat, zda byla dodržena podmínka vedení řádného života, a ta byla ze strany stěžovatele porušena zásadním způsobem. Jak poukázaly obecné soudy, stěžovatel spáchal další trestnou činnost 9 dnů poté, kdy mu byl pravomocně uložen nyní přeměněný trest odnětí svobody.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu