Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Štěpána, zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2024 č. j. 11 A 74/2023-95 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. dubna 2024 č. j. 9 As 13/2024-75, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Magistrátu hlavního města Prahy a Sécheron Hasler CZ, spol. s r.o. jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Jádrem sporu v této věci je účastenství stěžovatele ve společném územním a stavebním řízení z titulu vlastnického práva k pozemku bezprostředně sousedícímu (tzv. mezujícímu) s pozemky, na nichž má být proveden stavební záměr. Účastenství v řízení souvisí zejména s právem stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu.
2. Úřad městské části Praha 21 v roce 2022 ve společném územním a stavebním řízení schválil stavební záměr vedlejší účastnice řízení, který byl umístěn na pozemku sousedícím s pozemkem stěžovatele. Odvolání stěžovatele proti společnému povolení zamítl Magistrát hlavního města Prahy jako nepřípustné. Dospěl totiž k závěru, že stěžovateli nesvědčí postavení účastníka řízení.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí magistrátu žalobu, jíž Městský soud v Praze nejprve vyhověl (rozsudkem ze dne 11. prosince 2023 č. j. 11 A 74/2023-61). Přisvědčil stěžovateli, že prováděním stavebního záměru by mohl být dotčen na svém vlastnickém právu, a tudíž měl být účastníkem řízení.
4. Nejvyšší správní soud však zaujal opačné stanovisko. Zdůraznil, že vlastník mezujícího pozemku nemusí být vždy přímo dotčen stavebním záměrem na svém vlastnickém právu. Na pozemku stěžovatele se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, která zajišťuje přístup do průmyslového areálu, a běžně ji tak využívají osobní i nákladní automobily, kamiony, autobusy a zcela běžně se na ní vyskytuje těžká technika. Nejvyšší správní soud proto neshledal žádný způsob, jakým by doprava související s prováděním stavby mohla sama o sobě ovlivnit podstatu, obsah a výkon vlastnického práva stěžovatele.
Realizace stavebního záměru nebrání jinému využití stěžovatelova pozemku, které je již vyloučeno existencí veřejně přístupné účelové komunikace. Přímé dotčení na vlastnickém právu stěžovatele si nelze představit ani v souvislosti s krátkodobým zvýšením hladiny hluku mechanizací a dopravou, neboť samotné užívání veřejně přístupné účelové komunikace vytváří hluk a vibrace. Zvýšení nečistoty komunikace je přirozeným důsledkem jejího užívání. Rovněž není zřejmé, jaký vliv na užívání komunikace by mohlo mít zvýšení prašnosti.
5. Nejvyšší správní soud proto napadeným rozsudkem zrušil původní rozhodnutí městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, napadeným rozsudkem žalobu zamítl.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zdůraznil, že je výlučným vlastníkem pozemku přímo sousedícím s pozemkem, na kterém má být prováděn stavební záměr. Vlastnické právo stěžovatele je sice v důsledku existence veřejně přístupné účelové komunikace značně omezeno, nelze je však zcela vyprázdnit. Otázku přímého dotčení na právech je třeba posuzovat individuálně a v pochybnostech je třeba účastenství v řízení spíše přiznávat.
Přímé dotčení na právech může mít mnoho podob. Pro účastenství v řízení navíc stačí potenciální dotčení na vlastnickém právu. Extenzivní výklad účastenství vyplývající z judikatury Ústavního soudu by se měl vztahovat nejen na vzdálenost pozemku od stavebního záměru, ale právě i na otázku potenciálního zásahu do práv. Ačkoli dle předložené dokumentace nemají být překročeny hygienické limity, měl by mít stěžovatel možnost bránit se proti případným nesprávným postupům při realizaci stavebního záměru.
Stěžovatel nerozporuje, že po komunikaci, která se nachází na jeho pozemku, jezdí i nákladní vozy. Nebylo však možné vyloučit, že se v důsledku provádění stavby zvýší dopravní vytíženost komunikace. Nelze tak vyloučit ani přímé dotčení práv stěžovatele. Navíc se v průběhu řízení mohou změnit skutkové okolnosti, k čemuž se stěžovatel nyní nemůže vyjádřit. Stěžovatel nejlépe zná technické parametry pozemní komunikace umístěné na jeho pozemku, a proto měl být účastníkem řízení. Měl též mít možnost připravit se na negativní vlivy stavby.
Jelikož stěžovatel nebyl účastníkem řízení, nemohl se efektivně bránit proti potenciálním zásahům do svého vlastnického práva.
7. Stěžovatel uzavřel, že v důsledku provádění stavby se krátkodobě zvýší intenzita nákladní dopravy či jiné dopravy zahrnující těžkou techniku na účelové komunikaci na jeho pozemku. Nelze tak vyloučit potenciální přímé dotčení jeho práv a měl být účastníkem společného územního a stavebního řízení.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není dalším článkem soustavy správního soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem tedy není znovu posoudit námitky, které již vypořádaly soudy v řízení podle soudního řádu správního, nýbrž přezkoumat, zda jejich rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Teprve v situaci, kdy správní soudy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem, Ústavní soud zasahuje do jejich rozhodovací činnosti (například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18 , U 4/89 SbNU 803).
10. Judikatura k účastenství vlastníků pozemků, které sousedí se stavebním záměrem, v řízeních podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, dlouhodobě vychází z nálezu ze dne 22. března 2000 sp. zn. Pl. ÚS 19/99 , N 43/17 SbNU 303, vyhlášeného pod č. 96/2000 Sb., který se týkal právní úpravy, jež postavení účastníka přiznávala pouze vlastníkům pozemků bezprostředně sousedících (mezujících) se stavebním záměrem. Ústavní soud dospěl k závěru, že na vlastnickém právu mohou být dotčeni nikoli jen vlastníci mezujících pozemků, nýbrž i vlastníci pozemků vzdálenějších. Otázku "až kam" - do jaké šíře či vzdálenosti - může takové dotčení na právech sahat, ponechal individuálnímu posouzení konkrétních případů, a to "s přihlédnutím k povaze zamyšlených staveb a z ní plynoucích možných nežádoucích dopadů". Nejvyšší správní soud na tuto judikaturu navazuje právě s důrazem na individuální posouzení každého případu.
11. Takové individuální posouzení provedl Nejvyšší správní soud i ve stěžovatelově věci. Předeslal, že ačkoli je stěžovatel vlastník mezujícího pozemku, platí i pro jeho účastenství v řízení podmínka, že povolením stavebního záměru může být přímo dotčeno jeho vlastnické právo k pozemku. Toto východisko stěžovatel nezpochybňuje. Sice zdůrazňoval, že je mezujícím sousedem (vlastníkem mezujícího pozemku), avšak netvrdil, že měl být už jen z toho titulu účastníkem řízení. Ústavní soud zde pro úplnost podotýká, že takový výklad by odporoval textu zákona, který účastenství v řízení podmiňuje právě též dotčením vlastnického práva [srov. v této věci aplikovaný § 94k písm. e) stavebního zákona] i judikatuře Nejvyššího správního soudu (která se i v případě mezujících sousedů zaměřuje právě na otázku přímého dotčení na právech; viz rozsudky ze dne 14. února 2014 č. j. 6 As 10/2013-58 a ze dne 17. července 2020 č. j. 2 As 421/2018-34).
12. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku dále podrobně zabýval tím, zda může být stěžovatel společným povolením stavebního záměru přímo dotčen na svém vlastnickém právu k pozemku. Na tuto otázku nakonec odpověděl negativně s ohledem na to, že se na stěžovatelově pozemku nachází veřejně přístupná účelová komunikace, po níž se běžně pohybují osobní i nákladní auta, autobusy i těžká technika. Dopravní zatížení spojené s realizací stavby tudíž podle Nejvyššího správního soudu nebude představovat takovou změnu oproti stávajícímu stavu, která by založila přímé dotčení na právech v tom smyslu, jak tento pojem Nejvyšší správní soud dlouhodobě vykládá (tedy změnu poměrů, která by měla vliv na podstatu, obsah nebo výkon vlastnického práva stěžovatele).
Tento závěr je z ústavněprávního hlediska právě s ohledem na detailní posouzení konkrétních skutkových okolností provedené Nejvyšším správním soudem ještě udržitelný, byť nutno připustit, že pro založení účastenství obecně postačí možnost dotčení na právech (to, zda budou práva skutečně dotčena, je spíše otázkou věcného posouzení námitek, nikoli účastenství). Stěžovatel závěr správních soudů sice zpochybňuje, argumentuje však spíše v obecné rovině a hlavně způsobem, kterým Ústavní soud staví do role přezkumné instance vůči rozhodnutím správních soudů.
Úkolem Ústavního soudu je však ochrana ústavnosti, která v tomto případě porušena nebyla.
13. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu