Přezkum nákladových výroků v bagatelní výši
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Hien Luong Van, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2024 č. j. 25 Co 333/2024-135 a výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. července 2024 č. j. 20 C 104/2023-107, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu průmyslového vlastnictví, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v uvedeném rozsahu v záhlaví citované rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"). Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 1, čl. 3 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že stěžovatel byl účastníkem řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví (dále jen "úřad"), neboť dne 3. 5. 2018 byl podán návrh na prohlášení neplatnosti stěžovatelem držené slovní ochranné známky. Tomuto návrhu bylo vyhověno. Stěžovatelův rozklad byl zamítnut. Soud následně dne 28. 11. 2022 zamítl i stěžovatelovu správní žalobu, čímž řízení skončilo.
3. Stěžovatel v reakci na to podal žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). V žalobě tvrdil nepřiměřenou délku správního a navazujícího soudního řízení.
4. Obvodní soud uložil vedlejší účastnici (žalované) povinnost zaplatit stěžovateli 93 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 30 798 Kč (výrok III). Soud také přiznal stěžovateli jakožto procesně úspěšné straně náhradu nákladů řízení v plné výši, avšak pouze ve vztahu k sedmi úkonům právní služby, které považoval za účelné. Ve vztahu k dalším čtyřem úkonům právní služby (ze dne 31. 5. 2023, 1. 8. 2023, 10. 5. 2024 a 13. 6. 2024) mu náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť měl za to, že byly vynaloženy neúčelně. Konkrétně uvedl, že "[c]o se týče prvně uvedeného vyjádření, nejedná se o úkon právní služby ani podle § 11 odst. 1 a. t., ani podle § 11 odst. 2 a. t., když se žalobce vyjadřoval toliko k pasivní věcné legitimaci. Tvrzení a argumentace uvedené v ostatních výše uvedených vyjádřeních žalobce mohl uvést již ve svých předchozích vyjádřeních, když se tato vyjádření obsahově shodovala s předchozími vyjádřeními a žalobou."
5. Městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I o věci samé a v zamítavém výroku II o věci samé (výrok I), změnil tento rozsudek ve výroku I tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit pouze částku 56 219 Kč s příslušenstvím a v rozsahu částky 36 781 Kč žalobu zamítl (výrok II) a stěžovateli přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 29 898 Kč (výrok III). Předně dospěl k závěru, že jako přiměřené a judikatuře Nejvyššího soudu odpovídající se jeví zadostiučinění ve výši 56 219 Kč. V návaznosti na to rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k nákladům řízení před obvodním soudem se plně ztotožnil s rozhodnutím prvostupňového soudu, tj. stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů ve výši 30 798 Kč. Ve vztahu k odvolacímu řízení pak uvedl, že procesně úspěšnou stranou v něm byla vedlejší účastnice (žalovaná), pročež jí přiznal na nákladech odvolacího řízení částku 900 Kč.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, dle níž je žalobce v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. plně procesně úspěšný tehdy, byl-li prokázán alespoň základ jeho nároku (tj. bez ohledu na to, zda byl plně úspěšný při určení jeho výše). To musí být promítnuto i do oblasti rozhodování o náhradě nákladů řízení. Městský soud však tuto judikaturu Ústavního soudu nerespektoval a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové nárokované výši 12 342 Kč (resp. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení naopak přiznal protistraně), ačkoli stěžovatel byl co do prokázání základu nároku plně úspěšný. Tím měl městský soud porušit stěžovatelova základní práva.
7. Dále stěžovatel brojí i proti rozhodnutí obecných soudů, že část nákladů řízení před obvodním soudem (v rozsahu čtyř úkonů právní služby) nebyla vynaložena účelně. Uvádí, že pokaždé pouze reagoval na písemnou výzvu soudu k tomu, aby se vyjádřil.
8. Ve svém doplnění ze dne 2. 4. 2025 stěžovatel tvrdí, že podle materiálního pojetí práva "je naprosto jedno, jak ... odůvodní svou ústavní stížnost", pokud má věc ústavněprávní rozměr. Jelikož je však "součástí systému, kde si osoby s rozhodovací pravomocí potrpí na formalismus", zopakoval, že právo na náhradu nákladů řízení je podle něj imanentní a nedílnou součástí odpovědnosti státu za újmu. Má proto za to, že i s ohledem na předchozí judikaturu Ústavního soudu nemůže být ani jeho, ani žádná obdobná stížnost nikdy zjevně neopodstatněná; naopak, v těchto případech vždy dochází k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny.
9. Obvodní soud se vyjádřil až značnou dobu po uplynutí stanovené lhůty (dokonce až ke konci lhůty stanovené stěžovateli k zaslání repliky). Tento postup obvodní soud navíc předem neavizoval a nepožádal o prodloužení lhůty. Ústavní soud proto k jeho vyjádření nepřihlížel.
10. Městský soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
11. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvádí, že výpočet výše přiznaného zadostiučinění ze strany stěžovatele (požadovaných 200 000 Kč) a obvodního soudu (přiznaných 93 000 Kč) neměl žádnou oporu v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Až odvolací soud na základě dovolání vedlejší účastnice rozhodl v souladu s touto judikaturou a výši přiznané náhrady nemajetkové újmu za nepřiměřenou délku řízení snížil na 56 219 Kč. Vedlejší účastnice tudíž byla se svým odvoláním - na rozdíl od vesměs neúspěšného stěžovatele - úspěšná a dosáhla snížení výše zadostiučinění o téměř 40 %. Tyto skutečnosti musejí být reflektovány i při rozhodování o nákladech řízení.
12. Vedlejší účastnice v obecné rovině chápe, že osoby domáhající se náhrady újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. nemají být sankcionovány - a to ani při rozhodování o nákladech řízení - za ne zcela přiléhavý odhad toho, jaká výše peněžitého zadostiučinění je v dané věci přiměřená. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce (ač je v důsledku svých profesních aktivit podrobně obeznámen s relevantní judikaturou) však požadoval mnohonásobně vyšší zadostiučinění. Za této situace (tj. zcela nepřiměřená výše požadovaného zadostiučinění a drtivý procesní úspěch vedlejší účastnice v odvolacím řízení) by bylo v rozporu s principy spravedlivého procesu a rovnosti účastníků, pokud by měla být stěžovateli přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
13. Nakonec se vedlejší účastnice věnovala i otázce nepřiznání náhrady nákladů za některé úkony právní služby. V souladu s názorem obecných soudů uvedla, že tyto úkony, resp. náklady za ně vynaložené nelze považovat za účelné. Obecné soudy své závěry řádně odůvodnily. Ústavní stížnost je bagatelní a nedosahuje ústavněprávního rozměru.
14. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření městského soudu a vedlejší účastnice k případné replice a současně jej upozornil na v mezidobí vydané stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 ("stanovisko"), zejména jeho bod 34. Uvedl, že stanovisko se "ani ‚náznakem neotřelo' o nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. a konstantní judikaturu týkající se těchto nároků. Pokud soud odkazuje na čl. 34 tohoto stanoviska, pak se jedná o naprosto excesivní základ případné úvahy, která je vytržena z kontextu stanoviska, který naprosto nepřiléhá ke konstantní judikatuře týkající se rozhodování o nákladech řízení v případě uplatňování základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny ...". Opakuje, že náklady řízení jsou integrální součástí rozhodnutí o náhradě újmy způsobené nesprávným úředním postupem, přičemž jejich nepřiznání (v plné výši) by bylo "výsměchem poškozenému". Poukazuje na předchozí judikaturu Ústavního soudu k této otázce a způsobem plným invektiv, které vzhledem k jejich obsahu není na tomto místě vhodné ani nutné rekapitulovat, vyjadřuje názor, že Ústavní soud se této judikatury má držet i do budoucna bez ohledu na obsah stanoviska.
15. Doplněním vyjádření, resp. repliky ze dne 29. 4. 2025 pak stěžovatel, resp. jeho právní zástupce do spisu založil dva zcela nesouvisející rozsudky obecných soudů ve věcech jiných žalobců s tím, že porušují princip kontradiktornosti.
16. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž mělo dojít k zásahu do jeho základních práv. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
17. Jelikož podle § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, není dovolání pouze proti výroku o nákladech řízení přípustné a jelikož nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje pouze proti nákladovým výrokům, stěžovatel neměl povinnost vyčerpat dovolání. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
18. Ústavní soud podle dospěl k závěru, že by ústní jednání nepřispělo k dalšímu objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Nekonání ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
19. Stěžovatel svou ústavní stížností napadá pouze nákladové výroky obecných soudů, jimiž mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a právo na náhradu nákladů za čtyři úkony právní služby před prvostupňovým soudem. V důsledku toho mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny), jakož i - bez bližšího odůvodnění - práva na právní pomoc v řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny) a práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny).
20. Ústavní soud proto připomíná, že k problematice náhrady nákladů řízení se dlouhodobě staví zdrženlivě a soudní rozhodnutí o nákladech řízení podrobuje pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Je to dáno tím, že ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 2216/23
ze dne 28. 8. 2024, bod 16). Rozhodnutí o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu dochází kupříkladu v důsledku svévolné interpretace nebo aplikace příslušných ustanoveních zákona, extrémního rozporu s principy spravedlnosti nebo nerespektování kogentních právních norem [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 411/15
ze dne 13. 10. 2015 (N 186/79 SbNU 111), bod 18].
21. Dále dal Ústavní soud již ve své dřívější rozhodovací praxi najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je už z jejich podstaty - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - důvodnost ústavní stížnosti vyloučena (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 405/04
ze dne 25. 8. 2004). To plyne z mnohokrát připomínané zásady de minimis non curat praetor (drobnostmi se soud nezabývá), podle níž by odporovalo smyslu a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Projednávání těchto věcí zanedbatelného významu před vrcholnými státními orgány by je totiž pouze odvádělo od plnění skutečně závažných funkcí a úkolů, k jejichž řešení jsou Ústavou určeny (v podrobnostech viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2777/11
ze dne 27. 12. 2011).
22. Ostatně nelze přehlédnout, že stejná východiska byla důvodem pro přijetí čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dle nichž Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost, domnívá-li se, že stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu. To bylo potvrzeno i v navazující judikatuře (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Korolev proti Rusku ze dne 1. 7. 2010, č. 25551/05).
23. Jak Ústavní soud podrobně vyložil v nálezu
sp. zn. I. ÚS 2552/24
ze dne 8. 4. 2025, jeho předchozí nálezová judikatura zejm. z let 2023 a 2024 (srov. např. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 649/22
ze dne 19. 7. 2022,
III. ÚS 1125/23
ze dne 20. 6. 2023 či
I. ÚS 3394/23
ze dne 7. 5. 2024) reagovala na systémový problém v rozhodování obecných soudů o nákladech řízení ve sporech podle zákona č. 82/1998 Sb. a jejich nejednotný výklad a aplikaci § 142 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Ústavní soud tím poskytl obecným soudům vodítko, jak postupovat ústavně konformně. Současně to však neznamená, že Ústavní soud bude navždy zasahovat zrušujícími nálezy v individuálních věcech týkajících se nákladů kompenzačních řízení v bagatelní výši.
24. Kvalitativní dimenze případu, který je jinak svým významem bagatelní, může být oslabena, pokud Ústavní soud již zodpověděl otázku ústavněprávní relevance, která původně u daného typu případů onu kvalitativní dimenzi vytvářela. Jinými slovy, přesah vlastních zájmů stěžovatele, který by jinak bagatelní nákladovou věc povyšoval do ústavněprávní roviny, může být v jednom případě dán poukazem na určitý systémový problém, zatímco v pozdějším případě již být dán nemusí. Skutečnost, že Ústavní soud v určitém okamžiku zasáhne i v jinak bagatelním typovém případu, neznamená, že na sebe navždy bere úlohu nejvyššího nákladového soudu v bagatelních případech v režimu zákona č. 82/1998 Sb.
25. Tento přístup Ústavní soud nejnověji potvrdil v bodě 34 stanoviska, na který byl stěžovatel upozorněn ve výzvě k zaslání repliky. Ústavní soud v něm konstatoval, že "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
26. V nyní posuzované věci není předmětem rozhodování otázka správného rozdělení nákladů řízení mezi účastníky řízení. Vzhledem k existujícím judikaturním předpokladům pro rozhodnutí stěžovatelovy věci je zásadní otázkou, zda mají být následovány výše odkázané nálezy, anebo se prosadí citované závěry stanoviska. Ústavní soud proto v této věci považuje za vhodné vysvětlit vztah stanoviska a předchozích (vyhovujících) nálezů a objasnit tak budoucí, ze stanoviska plynoucí praxi Ústavního soudu.
27. Stanovisko podává nejnovější východiska přezkumu ve věcech, jako je nynější případ stěžovatele. Současně je běžným a nutným rysem stanovisek Ústavního soudu, že se jejich závěry střetávají s právními názory obsaženými v dřívějších nálezech (§ 23 zákona o Ústavním soudu). Rozpor v judikatuře je obecně nežádoucí, pročež je cílem stanovisek jednou provždy vypořádat problematická právní řešení. Typickým rysem stanoviska Ústavního soudu je tudíž také to, že sice zakládá diskontinuitu s předchozí praxí, avšak za účelem finálního ústavně souladného postavení sporné právní otázky najisto. Kdyby Ústavní soud ihned po vydání takového stanoviska neaplikoval v relevantní věci jeho závěry, postrádalo by stanovisko svůj smysl. Při existenci, avšak nenásledování přirozeně diskontinuitního stanoviska by byla soudní praxe naopak ještě méně předvídatelná než před jeho přijetím.
28. Ze stanoviska plyne, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou typově (tj. obecně ve skutkově a právně obdobných případech jako je věc stěžovatele) zjevně neopodstatněné, nejsou-li patrny mimořádné okolnosti věci, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele. Rovněž se ze stanoviska podává, že pro kasační zásah Ústavního soudu jsou vyžadovány další mimořádné okolnosti i tehdy, pokud Ústavní soud v minulosti v obdobné věci již kasačně zasáhl.
29. Kýžené mimořádné okolnosti, zejména přesah vlastního zájmu stěžovatele, se z ústavní stížnosti nepodávají. Bylo na stěžovateli, aby vysvětlil (případně doložil), proč věc přes svou bagatelní a nákladovou povahu zakládá porušení ústavně zaručených práv (nález
sp. zn. I. ÚS 2552/24
, bod 31; usnesení
sp. zn. III. ÚS 1161/14
ze dne 21. 5. 2014) a proč věc není bagatelní ve své kvalitativní dimenzi (nález
sp. zn. III. ÚS 3725/13
ze dne 10. 4. 2014, bod 33). Stěžovatel v ústavní stížnosti a pozdějších vyjádřeních pouze opakuje, že obecné soudy rozhodly v rozporu s (předchozí) judikaturou Ústavního soudu k nákladům řízení, aniž by uvedl jakékoliv - natož přesvědčivé - argumenty k přesahu vlastních zájmů stěžovatele nebo závažné systémové povaze pochybení obecných soudů, které by nebylo v prejudikatuře již náležitě reflektováno a které by bylo hodno (opakované) pozornosti Ústavního soudu. Ve věci tudíž nejsou dány takové okolnosti, které by ji kvalitativně přenesly přes práh bagatelnosti a dodaly jí ústavněprávní rozměr ve smyslu stanoviska.
30. Ve skutečnosti stěžovatel, prostřednictvím svého právního zástupce, v této souvislosti zejm. v replice vznesl pouze poznámky o tvrzené zvůli Ústavního soudu. Podobná vyjádření nejsou s to odůvodnit přesah vlastních zájmů stěžovatele a ústavněprávní rozměr věci.
31. Co se týče nepřiznání náhrady nákladů za některé úkony právní služby v prvostupňovém řízení, stěžovatel neuplatňuje takřka žádnou ústavněprávní argumentaci a pouze opakuje tvrzení o jejich potřebnosti a účelnosti. Ani v této části proto nevznesl žádné relevantní argumenty, které by věc přenesly přes práh bagatelnosti a obecné zdrženlivosti Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu nákladových výroků.
32. Nad rámec toho lze ve stručnosti uvést, že jak prvostupňový, tak i odvolací soud dostatečně objasnily, že tyto úkony - ač byly učiněny v časové návaznosti na výzvy soudu - jsou vzhledem ke svému obsahu úkony zcela nadbytečnými a neúčelnými, neboť stěžovatel v nich pouze ve stručnosti tvrdil skutečnosti, které byly nebo mohly a měly být součástí jiných úkonů právní služby. Pokud soudy odmítají aprobovat umělé navyšování nákladů řízení prostřednictvím podávání četných, avšak zjevně neúčelných a povšechných podání ze strany stěžovatele, a odmítají za to přiznávat náhradu nákladů řízení, nelze v tom spatřovat porušení principů spravedlivého procesu.
33. Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal kvalifikované vady napadených rozhodnutí a potažmo ani porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto jeho ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Takto rozhodl s upuštěním od ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. června 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu