Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti M. B., t. č. ve Věznici Rapotice, Náměšť nad Oslavou, zastoupeného Mgr. Ondřejem Švárou, advokátem se sídlem 17. listopadu 1230/8a, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 303/2023-209 ze dne 24. 10. 2023 a usnesení Okresního soudu v Třebíči č. j. 13 PP 46/2023-197 ze dne 30. 8. 2023, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel je ve výkonu souhrnného trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, který mu byl uložen za sbíhající se zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné platby, zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku a přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Stěžovatel v posuzované věci před obecnými soudy žádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
2. Obecné soudy jeho žádosti nevyhověly. Přestože shledaly, že stěžovatel splňuje první dvě podmínky stanovené v § 88 odst. 1 trestního zákoníku (vykonání příslušné doby trestu a prokázání polepšení), není u něj splněna třetí podmínka - očekávání, že stěžovatel povede řádný život. Tuto úvahu odůvodnily zejména přístupem stěžovatele k jím spáchané trestné činnosti. Stěžovatel podle obecných soudů necítí žádnou odpovědnost k hrazení škody způsobené zkrácením daně ve výši přes 40 milionů Kč a na tuto škodu dobrovolně ničeho nehradí. Žádost stěžovatele je podle obecných soudů předčasná - stěžovatel musí dlouhodobě prokázat, že v jeho případě skutečně došlo k přehodnocení dosavadního závadného způsobu života a nejde jen o účelové jednání směřující k podmíněnému propuštění. Proces resocializace stěžovatele je nastaven dobře, avšak stále probíhá.
3. Stěžovatel namítá, že v napadených rozhodnutích absentuje řádné, přesvědčivé a logické odůvodnění. Uvádí, že se různých státních orgánů ptal, jestli má nějakou škodu nahradit, a všechny orgány mu sdělily, že žádnou škodu není povinen nahrazovat. Finanční úřad ani nepřihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení, které bylo na majetek stěžovatele vedeno. Stěžovatel podle svého mínění vynaložil až nadstandardní množství energie na to, aby mohl škodu nahradit, neboť aktivně komunikoval s dotčenými státními orgány a vyřídil si oddlužení. Závěry obecných soudů proto nemají oporu v provedeném dokazování a vykazují znaky svévole, čímž porušují stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, dalších příloh i trestního spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Jak podotýká sám stěžovatel, Ústavní soud není součást soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky).
6. Souhlasit se stěžovatelem lze přitom také co do závěru, že z ústavního pořádku základní právo na podmíněné propuštění neplyne. Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem.
Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když je vzhledem k účelu trestu a k dalším relevantním okolnostem odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a že nehrozí příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů Při rozhodování v těchto věcech je tak Ústavní soud povolán k zásahu jen při závažných procesních vadách porušující právo na spravedlivý proces či v případech, kdy výklad právních předpisů provedený obecnými soudy není ústavně konformní (srov. např. nálezy sp. zn. III.
ÚS 2878/22 , body 12 až 14; III. ÚS 599/14,
III. ÚS 4851/12 ,
II. ÚS 715/04 ,
; či usnesení sp. zn. III. ÚS 3187/12 nebo
; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ovšem na rozdíl od stěžovatele neshledal, že by k takovému závažnému pochybení, vyžadujícímu zásah Ústavního soudu, v projednávané věci došlo. Obecné soudy se dostatečně zabývaly aktuálním skutkovým stavem a vysvětlily, z jakých konkrétních důvodů stěžovatel nesplňuje jednu ze tří podmínek pro podmíněné propuštění - prognózu vedení řádného života (viz § 88 odst. 1 trestního zákoníku). Polemika nad splněním této podmínky (a nikoliv ústavněprávní argumentace) tvoří podstatu ústavní stížnosti.
8. Je přitom třeba poukázat na to, že otázka, zda stěžovatele tíží právní povinnost k náhradě škody, je otázka odlišná od důvodů, na nichž obecné soudy postavily závěry v napadených rozhodnutích. Obecné soudy ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákoníku komplexně posuzovaly prognózu vedení řádného života, zejména pak postoj stěžovatele ke spáchané trestné činnosti a důvodům k hrazení způsobené škody. Podle obecných soudů se sice stěžovatel nachází takříkajíc "na dobré cestě", přesto však prozatím nelze tvrdit, že stěžovatel prokazatelně přehodnotil svůj dosavadní způsob života a zejména náhled na to, že se dopustil hned několika trestných činů, včetně zvlášť závažných zločinů.
Jinými slovy, nejde primárně o to, jestli stěžovatel nahradil nebo nenahradil škodu, která mu byla uložena, či zda ho nějaká právní povinnost k náhradě škody tíží nebo netíží. To jsou pouze některé z okolností, které vykreslují celkový kontext stěžovatelova postoje k jeho trestné činnosti a obecně k budoucímu vedení řádného života. Uvádí-li okresní soud, že stěžovatel necítí žádnou odpovědnost k hrazení více jak čtyřicetimilionové škody způsobené zkrácením daně a že podmíněné propuštění by bylo v tomto okamžiku zcela v rozporu s účelem trestu a zásadou prevence, jedná se o součást celkového hodnocení postoje stěžovatele k trestné činnosti.
Jelikož jsou tyto závěry z ústavněprávního pohledu dostatečně vysvětleny, Ústavnímu soudu nepřísluší do rozhodovací praxe obecných soudů zasahovat.
9. Tvrdí-li stěžovatel, že po výzvě finančního úřadu zasílá na uvedený účet alespoň "dobrovolné platby", jde jistě o pozitivní skutečnost, kterou obecné soudy při případném dalším rozhodování o podmíněném propuštění vezmou v potaz. Ostatně, obecné soudy uvedly, že pokud stěžovatel vytrvá ve svém snažení a skutečně zásadně přehodnotí svůj dosavadní život včetně své trestné činnosti, podmínky podmíněného propuštění v budoucnu splní. Hrazení škody nikoliv v nepatrných částkách obecné soudy uvedly jako jednu z činností, která může přesvědčit soud o tom, že již dalšího výkonu trestu odnětí svobody není třeba.
10. Lze tedy shrnout, že neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění jakožto mimořádného institutu. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zejména zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Tak se v dané věci stalo. Ústavní soud proto tuto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu