Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Š. S. P., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou, sídlem Okružní 433/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 30 Cdo 1340/2023-179, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2023 č. j. 23 Co 425/2022-152 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. září 2022 č. j. 39 C 289/2020-120, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České republiky - Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 - Nusle, České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 4 - Nové Město, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 28 ve spojení s čl. 3 odst. 1 a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „obvodní soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti vedlejším účastnicím na zaplacení celkem 156 967,53 Kč s příslušenstvím jako dorovnání odměny za práci ve výkonu trestu odnětí svobody do výše minimální mzdy. Podle obvodního soudu se stěžovatel jako odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody neúčastní pracovněprávního vztahu podle zákoníku práce, nýbrž je zařazen do práce podle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, což odůvodňuje rozdílné zacházení. Odměna za tuto práci má ve výkonu trestu odnětí svobody jinou funkci než odměna za závislou práci a záruky minimální mzdy se u ní oprávněně nepoužijí. Druhá a třetí vedlejší účastnice nadto nejsou ve věci pasivně legitimovány.
3. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu. Podle městského soudu jsou závěry obvodního soudu v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. IV. ÚS 27/07 a ze dne 1. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1118/18 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl pro vady spočívající v chybějících náležitostech, protože stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu sice uvedl, že napadený rozsudek městského soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, která má být Nejvyšším soudem vyřešena jinak, avšak nespecifikoval, od kterého svého řešení se má Nejvyšší soud odchýlit. Pouze odkázal na žalobu. Spatřoval-li žalobce přípustnost dovolání v tom, že Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) Nejvyšší soud odchýlit.
5. Stěžovatel zaprvé tvrdí, že splnil všechny zákonné předpoklady dovolání. Je sice pravdou, že z velké části v dovolání odkazoval na dosavadní obsah spisu, zejména podrobně vypracovanou žalobu. Činil tak, aby nadále „neplevelil spis duplicitním textem“. Přístup Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci je přehnaně formalistický, protože v (odkazované) žalobě je „jasně vymezena otázka, o jejíž odlišné posouzení stěžovatel usiluje od počátku řízení“. Zadruhé stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obvodního soudu a městského soudu byl porušen ústavně zaručený zákaz diskriminace. Za stejnou práci, kterou stěžovatel vykonává ve výkonu trestu, získá zaměstnanec odměnu vyšší. Stěžovatel zdůrazňuje, že se žalobou nedomáhal posouzení své práce podle pracovněprávních předpisů, nýbrž poukazoval na závažné dopady vězeňské politiky v České republice. Nižší odměna za práci pro vězně není opodstatněná; jediným pozitivem je potenciálně vyšší zájem o práci vězňů soukromými zaměstnavateli. Obecné soudy upozadily u odměny vězňů alimentační funkci. Nadto uplatnění stimulační funkce, kterou zdůraznil městský soud, by bylo vyšší při vyšší odměně. Vyšší odměna by rovněž zvýšila podíl na „odvodech“ na náklady výkonu trestu a další dluhy vězňů.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu přípustná, protože stěžovatel zde vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Jde-li však o předcházející rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu, zde stěžovatel podle zákona o Ústavním soudu a bodu 59 a násl. stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) nesplnil podmínku řádného vyčerpání mimořádného opravného prostředku, protože jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl pro chybějící náležitosti, tj. pro jeho vady (k důvodnosti odmítnutí dovolání viz dále). Ústavní soud zde neshledal ani naplnění podmínek § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a proto jde v této části o návrh nepřípustný.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Jak se podává ze shora uvedeného, na základě podané ústavní stížnosti je Ústavní soud oprávněn zabývat se věcně toliko napadeným usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele pro chybějící vymezení náležitostí dovolání. Zde platí, že mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení.
10. Neuvedl-li tedy stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání z téhož důvodu a stěžovatel skutečně nutné náležitosti dovolání nesplnil, nejde o porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, nýbrž projev přiměřeného požadavku na racionalizaci a zefektivnění soudního řízení (k tomu podrobně viz bod 25 a násl. stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16).
Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je přitom jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné. Je individualizováno na konkrétní situaci a nelze je považovat za příliš zobecňující či paušální.
11. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel sám přiznává, že obdobnou argumentaci jeho dovolání skutečně neobsahuje, protože odkazuje na dřívější podání učiněná v řízení, z nichž má být bližší dovolací argumentace stěžovatele zřejmá. Tato tvrzení se však míjí s koncepcí obsahových náležitostí dovolání, podle které je na dovolateli, aby splnil určité formální požadavky, aniž by byl Nejvyšší soud nucen podrobně studovat průběh předcházejícího řízení a v něm uplatněnou argumentaci dovolatele. Tomu ostatně odpovídá i § 241a odst. 4 o.
s. ř., podle kterého v dovolání nelze poukazovat na podání učiněná dříve v řízení před obecnými soudy (srov. obdobně usnesení ze dne 8. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 405/22 ). Rovněž z těchto důvodů Ústavní soud nepovažoval za nezbytné vyžádat si u obecných soudů obsah podaného dovolání; je zřejmé, že nejde ani tak o možné příliš „formalistické“ posouzení obsahu konkrétního dovolání Nejvyšším soudem, nýbrž o to, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, nedostatečně zohlednili zákonem stanovené náležitosti dovolání při jeho formulaci.
Ostatně ani v žalobě, kterou stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, se stěžovatel žádným způsobem nevypořádává s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, o což zjednodušeně řečeno jde při formulaci předpokladů přípustnosti dovolání, jak Nejvyšší soud přiléhavě v napadeném usnesení připomněl. Nejvyšší soud proto nepochybil, odmítl-li zde dovolání stěžovatele pro vady.
12. Jak již bylo uvedeno shora, námitkami stěžovatele ve věci samé, tedy těmi uvedenými shora zadruhé (viz sub bod 5), se Ústavní soud za dané procesní situace zabývat nemůže.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub bod 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu