Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, čj. 28 Co 264/2005 - 149, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, čj. 28 Co 264/2005 - 149, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 4. 2004, čj. 9 C 425/2001 - 111. Tímto rozsudkem byla stěžovateli (žalovaný v řízení před obecnými soudy) uložena povinnost zaplatit žalobkyni (bývalé manželce) 508 578,-- Kč. Usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel uvedl, že rozhodnutí obecných soudů stojí na skutečnosti, že dohoda o majetkovém vypořádání ze dne 1. 7. 1998, kterou uzavřeli jako bývalí manželé, je dohodou o narovnání ve smyslu ustanovení § 585 ObčZ. Podle stěžovatele zmíněné právní posouzení této dohody odporuje kogentním ustanovením občanského zákoníku upravujícím společné jmění manželů. Podle jeho názoru tak byly zmíněnými rozhodnutími obecných soudů porušeny čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Ze shora označených rozhodnutích obecných soudů bylo zjištěno, že Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 4. 2004, čj. 9 C 425/2001 - 111, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 508 578,-- Kč s příslušenstvím a náklady řízení žalobkyni a státu. Krajský soud zcela odkázal na skutkové závěry okresního soudu, ztotožnil se s jeho závěrem, že dohoda, která byla účastníky uzavřena dne 1. 7. 1998, tedy před právní mocí výroku o rozvodu jejich manželství, je dohodou o narovnání, a nikoli dohodou o vypořádání SJM.
V této dohodě stěžovatel uznal svůj dluh ve výši 710 000,-- Kč vůči výlučnému vlastnictví žalobkyně ke dni podpisu dohody a účastníci dohody narovnali svá dosavadní ústní ujednání nejen o výši tohoto dluhu, ale i o podmínkách jeho zaplacení. Pokud se dohodli, že po ukončení leasingové smlouvy žalobkyně převezme automobil, který je předmětem této smlouvy, do svého vlastnictví, nejde o dohodu, která by se týkala věci spadající do SJM, neboť v době uzavření dohody, tedy před zánikem SJM, tento osobní automobil nebyl součástí jejich společného jmění.
Zcela logická je i návaznost tohoto ujednání na souhlas, který v dohodě projevuje žalobkyně s tím, že částky, které mají být měsíčně spláceny stěžovatelem z titulu této leasingové smlouvy, budou pokládány za splátky na dluh stěžovatele u žalobkyně. Podle závěru odvolacího soudu je tedy dohoda účastníků řízení ze dne 1. 7. 1998, pokud se týká částky, která tvořila předmět řízení, dohodou o narovnání podle § 585 ObčZ. Odvolací soud odkázal rovněž na to, že z výpovědí obou účastníků je zřejmé, že v dohodě se nehovoří o žádných konkrétních věcech, které do SJM spadaly, a to ani v obecné rovině.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá toliko rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, i když v ústavní stížnosti podrobil kritice i usnesení Nejvyššího soudu. Konkrétně vůbec neuvedl, v čem spatřuje protiústavnost zmíněného rozsudku krajského soudu. Pouze tvrdí, že právní závěry soudů obou stupňů odporují příslušným ustanovením občanského práva o výkladu právních úkonů a že dohoda o narovnání odporuje kogentním ustanovením občanského zákoníku, týkajícím se společného jmění manželů.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že provedly dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Krajský soud v Praze vyšel z provedených skutkových zjištění okresního soudu, vypořádal se s námitkami stěžovatele a opřel své rozhodnutí o příslušná ustanovení občanského zákoníku. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen k plnění, ke kterému se zavázal ve zmíněné dohodě, nezakládá žádný důvod k derogačnímu zásahu Ústavního soudu. Podstatou ústavní stížnosti je jen neochota stěžovatele splnit závazek, ke kterému se vůči své bývalé manželce zavázal.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 26. února 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu