Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Romana Šiguta, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Pletichou, advokátem se sídlem Průmyslová 1631/4, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2022 č. j. 17 Ad 6/2021- 84 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2024 č. j. 8 Ads 251/2022-37, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a státního tajemníka v Ministerstvu dopravy jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v řízení před správními soudy napadl správní rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu dopravy (vedlejšího účastníka) ze dne 19. 4. 2021, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí generálního inspektora Drážní inspekce ze dne 25. 9. 2020. Tímto rozhodnutím generální inspektor rozhodl o skončení služebního poměru stěžovatele z důvodu uplynutí doby, po kterou byl stěžovatel zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů, a určil stěžovateli odbytné.
2. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl, protože žádnou z řádně uplatněných žalobních námitek neshledal důvodnou. Další námitky stěžovatel vznesl až v replice po uplynutí žalobní lhůty, nadto se často týkaly skutkového stavu nastalého po rozhodování vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník v žalobou napadeném správním rozhodnutí podle městského soudu sice nereagoval na každé stěžovatelovo tvrzení, ale veškeré jeho odvolací námitky dostatečně vypořádal.
3. Nejvyšší správní soud rovněž napadeným rozsudkem následně zamítl stěžovatelovu kasační stížnost. Některé námitky považoval za nepřijatelné. Stěžovatel jednak uplatnil mimoběžné námitky, jednak v kasační stížnosti nereagoval vlastní argumentací, když vytýkal městskému soudu, že odkázal na příslušné části napadeného správního rozhodnutí, s nimiž se ztotožnil. Tento způsob vypořádání žalobních námitek podle Nejvyššího správního soudu mohl městský soud zvolit, protože stěžovatel ve správní žalobě opakoval obsahově shodné námitky z odvolání. Nejvyšší správní soud nepovažoval rozsudek městského soudu ani napadené správní rozhodnutí za nepřezkoumatelné. V podstatě věcného posouzení se s městským soudem ztotožnil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí porušení řady svých základních práv. Rekapituluje předchozí správní i soudní řízení předcházející vydání správních a soudních rozhodnutí. Spatřuje v nich mnoho pochybení i nezákonností: Správní orgány se podle něj nezabývaly okolnostmi výběrového řízení na pozici generálního inspektora a jeho nepříslušností, kvůli čemuž je prvostupňové rozhodnutí generálního inspektora nicotné. Správní orgány neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, neumožnily mu v odvolacím řízení seznámit se s podklady pro rozhodnutí a navrhnout nové důkazy ani nevypořádaly jeho argumentaci.
Stěžovatel dále namítá, že v jeho věci činila úkony neoprávněná úřední osoba v rozporu s ochranou jeho osobních údajů a správní orgány se fakticky nezabývaly jeho námitkou podjatosti. Rozhodování správních orgánů považuje stěžovatel za důsledek dlouhodobého šikanózního postupu vůči své osobě. Stěžovatel byl postupně zbavován funkcí na základě systemizace, byl mu krácen plat na základě služebních hodnocení, a v důsledku toho mu nyní byla vypočtena nesprávná výše odbytného. Napadené rozsudky správních soudů pak stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné.
Městský soud podle něj vypořádal žalobní námitky často pouze odkazem na rozhodnutí vedlejšího účastníka a Nejvyšší správní soud stěžovatelovy stížnostní námitky vypořádal formálně a neúplně. Správní soudy se také měly zabývat systemizacemi a výběrovým řízením jako podkladovými akty pro nyní projednávaný případ. Stěžovatel zároveň rozporuje podmínky pro zahájení řízení o skončení služebního poměru, způsob projednání s odborovým sdružením a postup správních orgánů při hledání jiného vhodného místa pro něj.
5. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podal ji oprávněný stěžovatel, který je řádně zastoupen advokátem, poté, co vyčerpal prostředky ochrany, které měl k dispozici. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
6. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, obou napadených rozsudků i přiložené kasační stížnosti a žaloby neshledal žádné pochybení správních soudů. Stěžovatel sice ústavní stížnost komponuje poměrně rozsáhle, její podstatu lze ale shrnout následovně: stěžovatel zčásti považuje přístup správních orgánů vůči němu za dlouhodobě nespravedlivý a zaujatý, zčásti není spokojen s mírou podrobnosti a odůvodněním napadených správních rozsudků, zčásti nesouhlasí s průběhem nyní řešeného správního řízení a s jeho výsledkem.
8. Vše podstatné již bylo řečeno správními soudy. Změnou služebního zařazení, zánikem služebních míst, systemizacemi a výběrovým řízením na generálního inspektora se správní soudy zabývat nemohly a vysvětlily proč. Třebaže stěžovatel není spokojen se způsobem vypořádání žalobních a stížnostních námitek, odpovědi na ně v napadených rozsudcích nalézt lze. A to jak k tomu, proč se některými námitkami soudy nezabývaly, i k tomu, proč se s ostatními námitkami neztotožnily. Naopak ve stručném a přímočarém odůvodnění napadených rozsudků nebo v odkazech správních soudů na již řečené dříve jiným příslušným orgánem nelze spatřovat zaujatost vůči stěžovateli.
9. Jediné relevantní námitky pro právě projednávaný stěžovatelův případ se tak týkají 1) načasování zahájení správního řízení o skončení služebního poměru, jehož výsledkem byla správní rozhodnutí přezkoumávaná napadenými rozsudky, 2) splnění zákonných podmínek pro skončení služebního poměru stěžovatele, 3) stěžovatelových procesních práv v řízení o skončení služebního poměru a 4) stanovení výše odbytného. Stěžovatel tyto námitky považuje za ústavněprávní, v tom se však mýlí. Všechny čtyři totiž představují otázky výkladu buď zákona o státní službě, nebo správního řádu. Patří tak do podústavního práva, jehož další výklad Ústavnímu soudu nepřísluší. Za situace, kdy správní soudy (případně již správní orgány) všechny tyto námitky vypořádaly a konzistentně svůj výklad hmotného práva i závěr o neporušení stěžovatelových procesních práv zdůvodnily, nemá Ústavní soud důvod k jakémukoliv zásahu do napadených rozsudků.
10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu