Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele: Ľ. K., zastoupený Mgr. Marií Strakošovou, advokátkou, sídlem Fügnerovo nábřeží 2809, Zlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2024 č. j. 35 Co 59/2024-216, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. K. K., zastoupené Mgr. et Mgr. Bedřichem Fialou, sídlem Politických vězňů 98, Kolín, a 2. J. K. a nezletilých 3. R. K. a 4. M. K., zastoupených městskou částí Praha 4, sídlem Antala Staška 5059/80b, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na péči o děti a jejich výchovu zaručeného v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu o péči o stěžovatelovy nezletilé děti.
2. Stěžovatel a vedlejší účastnice K. K. se v roce 2021 rozváděli. Obvodní soud pro Prahu 4 schválil dohodu o péči o jejich děti, které byly po dobu před rozvodem svěřeny do společné péče rodičů a pro dobu po rozvodu byli tehdy nezletilá J. a nezletilý R. svěřeni do střídavé péče v týdenním intervalu a nezletilý M. byl svěřen do péče matky a stěžovateli s ním byl upraven styk.
3. Rozsudkem ze dne 24. ledna 2024 č. j. 0 P 312/2022-184 obvodní soud svěřil tehdy ještě nezletilou J. do péče stěžovatele a nezletilé R. a M. svěřil do střídavé péče obou rodičů asymetricky rozložené ve prospěch matky (týden u otce, dva týdny u matky). Ve vztahu k nezletilé J. odkázal zejména na její velmi konfliktní vztah k matce. J. nemá dobrý vztah ani se svými mladšími bratry, což obvodní soud zohlednil v asymetrickém rozložení péče mezi otce a matku. Překážky střídavé péče ale neshledal, poukazoval na pozitivní vztah nezletilých chlapců ke stěžovateli.
4. K odvolání matky (vedlejší účastnice) a kolizního opatrovníka nezletilých Městský soud v Praze svěřil nezletilé R. a M. do péče matky a otci stanovil styk každý lichý týden od pátku do následujícího pondělí sudého týdne. Zdůraznil atypickou situaci rodiny vyznačující se antagonistickým vztahem J., v jejíž psychice se vyskytují závažné problémy, k matce a jejím konfliktním chováním vůči bratrům. V řízení bylo prokázáno, že oba nezletilí chlapci mají ze své sestry strach, necítí se v její přítomnosti bezpečně a oba opakovaně vyjádřili přání být v péči matky. Je v zájmu obou nezletilých chlapců, aby bylo jejich přání respektováno a mohli vyrůstat bez psychické zátěže ze strany sestry. Z pohledu městského soudu je chování J. právě tou závažnou okolností, která vylučuje střídavou péči o chlapce.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud ignoroval přání nezletilého M. být dva týdny u matky a týden u otce. Nebyl důvod pro změnu prvostupňového rozhodnutí o péči o M. a městský soud tento svůj postup řádně neodůvodnil. Jeho závěry nemají oporu v provedených důkazech. V zájmu nezletilého M. je být ve střídavé péči obou rodičů dle jeho přání. V době od předběžně vykonatelného rozhodnutí obvodního soudu do rozhodnutí odvolacího soudu si nezletilý M. na střídavou péči zvykl. I kolizní opatrovník v odvolání navrhoval svěřit nezletilého M. do asymetrické střídavé péče, byť v jiném časovém rozložení. Také matka namítala nesprávnost rozhodnutí obvodního soudu primárně ve vztahu k nezletilému R. Městský soud navíc nezohlednil, že u stěžovatele jsou děti schopné spolu bez problémů vycházet. Konfliktní jednání J. nemůže být důvodem pro omezování péče stěžovatele o nezletilého M. Rovněž závěr městského soudu o psychiatrickém léčení J. je nedostatečně odůvodněn.
6. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že si není vědom, že by porušil ústavně chráněná práva stěžovatele.
7. Vedlejší účastnice K. K. se ve vyjádření k ústavní stížnosti plně ztotožnila s důvody, pro které městský soud změnil prvostupňové rozhodnutí. Současná forma péče oběma synům vyhovuje a není v jejich zájmu ji měnit. Oba chlapci mají skutečný strach ze své sestry, jejíž onemocnění stěžovatel vždy bagatelizoval. Starší R. střídavou péči striktně odmítá. Oba bratři jsou na sebe velmi silně citově vázáni, takže by neměli být rozdělováni.
8. Opatrovník nezletilých vedlejších účastníků - městská část Praha 4 ve svém vyjádření setrval na názoru, že svěření nezletilého R. do střídavé péče by porušilo jeho práva, zejména s ohledem na jeho opakovaně vyjádřený názor vedený strachem ze starší sestry. Právo otce podílet se na péči o děti a jejich výchově nelze položit výše než participační právo dítěte a jeho právo na správný psychický rozvoj. V případě M. je potom nutné podporovat vztah se starším bratrem a s ohledem na strach ze sestry je namístě styk obou bratrů se stěžovatelem co nejvíce provázat.
9. J. K., která po vydání rozsudku městského soudu dosáhla zletilosti, Ústavní soud k vyjádření nevyzýval, neboť rozhodnutí o jejích poměrech nebylo předmětem ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření k ústavní stížnosti na vědomí.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V oblasti rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží v první linii opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 , U 18/103 SbNU 411, bod 11, či usnesení ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 , bod 5). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna (nálezy ze dne 14. ledna 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 , N 8/98 SbNU 56, bod 17, či ze dne 16. června 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 , N 110/77 SbNU 607, bod 19).
13. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že je zpravidla v zájmu dítěte být v péči obou rodičů. Tento předpoklad lze vyvrátit, ovšem nikoli pouze s odkazem na ochranu práv jednoho z rodičů, který nemá žádné silnější právo na péči o dítě než druhý rodič. I zde bude zpravidla důvodem ochrana nejlepšího zájmu dítěte (například pokud by v důsledku zdravotního stavu dítěte pro ně byla střídavá péče nepřiměřenou zátěží, podle okolností může být překážkou střídavé péče i zhoršená komunikace rodičů; srov. nálezy ze dne 30. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 , N 236/75 SbNU 629, či ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 , N 105/73 SbNU 683, jakož i mnoho dalších, jež tyto dva přehledně shrnují). V nálezu ze dne 3. května 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 pak Ústavní soud znovu zopakoval, že výchozím modelem by měla být střídavá péče (byť s ohledem na okolnosti i asymetrická, viz body 59 až 61).
14. Jiné rozhodnutí než svěření dítěte do střídavé péče tedy soud musí odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s tvrzeními toho rodiče, který se dožaduje střídavé péče (nález ze dne 6. prosince 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 , N 233/83 SbNU 637). Skutečnosti svědčící proti střídavé péči musejí být prokázány, pouhé tvrzení nestačí (citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 , bod 29).
15. Citovaná judikatura, jakož i všechna ostatní rozhodnutí týkající se péče o nezletilé děti, opakovaně zdůrazňují, že předním hlediskem pro rozhodování soudu musí být zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Není sice hlediskem jediným, je třeba jej vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy, avšak má v tomto poměřování vysokou prioritu (nálezy ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 , N 176/74 SbNU 529, či ze dne 20. ledna 2015 sp. z. II. ÚS 2919/14 , N 7/76 SbNU 115, bod 15).
16. Při hledání nejlepšího zájmu dítěte je zásadním vodítkem jeho názor (nálezy ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 , N 235/75 SbNU 617, bod 20, či ze dne 9. října 2019 sp. zn. IV. ÚS 1002/19 , N 174/96 SbNU 211, bod 18), samozřejmě za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, aby bylo schopné jej formulovat. Nelze však rozhodnutí soudu založit pouze na přání dítěte a upustit od pečlivého a komplexního posouzení jeho zájmů (například nález ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 , N 235/78 SbNU 617, bod 20). Věc je vždy třeba posuzovat v celkovém kontextu rodinné situace tak, aby byl prioritním hlediskem zájem dítěte (nález ze dne 14. ledna 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 , N 8/98 SbNU 56, bod 25).
17. Z těchto hledisek napadené rozhodnutí obstojí. Městský soud poukázal na velmi narušené vztahy v rodině, konkrétně mezi stěžovatelovou dcerou J. a její matkou i sourozenci. J., jež byla svěřena do péče stěžovatele, se vůči bratrům opakovaně chovala konfliktně. Právě to bylo důvodem, pro který městský soud vyloučil střídavou péči (a v případě staršího R. stěžovatel proti tomuto závěru obsahově nebrojí). V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že oba chlapci mají z J. strach, oba shodně uváděli, že s ní nechtějí být.
18. Za této situace nelze považovat za neústavní závěr městského soudu, že svěření obou chlapců do péče matky (s úpravou styku se stěžovatelem) je v jejich nejlepším zájmu. Jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, chlapci by měli vyrůstat bez psychické zátěže ze strany sestry. Souhlasit lze i s tím, že městský soud režim péče o oba chlapce upravil shodně. S ohledem na konfliktní vztahy v rodině nelze považovat za svévolnou úvahu městského soudu, vyplývající z jeho rozhodnutí, aby alespoň bratři zůstali pospolu, resp. měli shodně upraven režim péče, když to z výše popsaných důvodů není vhodné u všech tří sourozenců.
19. Stěžovatelově námitce, že jednání J. nemůže mít za následek omezení jeho péče o M., nelze přisvědčit. Takto zjednodušeně věc nestojí. V řízení ve věci péče o nezletilé je předním hlediskem zájem dítěte. Pokud je zájem dítěte odlišný než zájem rodiče, jako je tomu právě v tomto případě, musí zájem rodiče ustoupit. Právě zájem dítěte je totiž předním hlediskem při rozhodování opatrovnického soudu.
20. Opodstatněná není ani námitka, že závěry městského soudu nemají oporu v provedených důkazech. Skutková zjištění o poměrech v rodině vycházejí z výpovědí stěžovatele i vedlejších účastníků. Názor dětí zjišťoval orgán sociálně-právní ochrany dětí i soudkyně obvodního soudu, městský soud k tomu doplnil i aktuální zprávu organizace Poradny pro vztahy s rodinou Thése, do níž rodina docházela na konzultace. Právě z této zprávy pochází doporučení, aby J. vyhledala odbornou pomoc. Výzva městského soudu v závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí, aby stěžovatel J. k tomuto kroku motivoval, vychází právě z této zprávy, a ani ji tak nelze označit za nepodloženou.
21. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu