I.ÚS 203/26 ze dne 27. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti KNOWLIMITS Group a.s., sídlem Pernerova 673/47, Praha 8, zastoupené Mgr. Tomášem Hokrem, LL.M., advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2025 č. j. MSPH 91 INS 10533/2024-B-99, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti Barrandov Televizní Studio a.s., sídlem Kříženeckého nám. 322/5, Praha 5, Ing. Davida Jánošíka - insolvenčního správce dlužníka obchodní společnosti Barrandov Televizní Studio a. s., sídlem Gočárova třída 1105/36, Hradec Králové, a Městského státního zastupitelství v Praze, sídlem náměstí 14. října 2188/9, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení nadepsaného rozhodnutí Městského soudu v Praze pro tvrzené porušení svých ústavně chráněných práv. Zároveň navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
2. Předtím, než by Ústavní soud přistoupil k meritornímu přezkumu, zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky k jejímu projednání.
3. O návrhu stěžovatelky na zrušení napadeného rozhodnutí Ústavní soud již rozhodoval, a to tak, že jej usnesením ze dne 19. 1. 2026 sp. zn. II. ÚS 47/26 odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. Dále doplnil, že pokud by stěžovatelka možnost hlasování fakticky měla, pak by její ústavní stížnost byla nepřípustná pro nevyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Stěžovatelka závěry uvedeného usnesení považuje za nesprávné, neboť podle ní Ústavní soud přehlédl, že o napadeném usnesení bylo vedeno odvolací řízení, a až dne 6. 1. 2026 bylo zveřejněno rozhodnutí odvolacího soudu. Až tímto okamžikem nabylo napadené usnesení právní moci a bylo proti němu možné brojit ústavní stížností.
4. V právě posuzované věci je rozhodné, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o schválení reorganizačního plánu, a to na základě insolvenčního návrhu společnosti Barrandov Televizní Studio a.s. (dále jen "dlužník"), ke kterému dlužník připojil také reorganizační plán přijatý podle § 148 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nadpoloviční většinou nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek. Stěžovatelka přitom tvrdí, že jí ze strany dlužníka nebyla dána možnost o přijetí reorganizačního plánu hlasovat. V důsledku toho byla zbavena i možnosti ve smyslu § 350 insolvenčního zákona podat odvolání. Podle tohoto ustanovení platí, že proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu mohou podat odvolání jen ti z věřitelů, kteří hlasovali pro odmítnutí reorganizačního plánu.
5. V první řadě je třeba připomenout, že řízení o ústavní stížnosti je prostředkem ultima ratio (srov. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 ).
Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je poskytnout ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám jednotlivce proti zásahům orgánů veřejné moci. Tato ochrana však přichází v úvahu teprve tehdy, jestliže stěžovatel před jejím uplatněním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje. Požadavek vyčerpání těchto prostředků je výrazem zásady subsidiarity ústavní stížnosti. Pokud by Ústavní soud rozhodoval, aniž by byly využity všechny dostupné prostředky nápravy, nepřípustně by zasahoval do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů, a narušoval by tak princip dělby kompetencí.
Nevyužije-li proto stěžovatel všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, bod 16). V požadavku na vyčerpání opravných prostředků se zároveň nepochybně projevuje zásada vigilantibus iura scripta sunt.
6. Jde-li tak o povinnost stěžovatelky podat odvolání, je třeba vyjít ze smyslu a účelu § 350 insolvenčního zákona. V nálezu ze dne 14. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1517/24 , bod 18, na nějž stěžovatelka ostatně také odkazuje, Ústavní soud uvedl, že okruh osob oprávněných iniciovat instanční přezkum je tak omezen jen na ty věřitele, kteří aktivně projevili svůj nesouhlas s reorganizačním plánem. Cílem je věřitele přimět, aby plánu oponovali již ve fázi jeho přijímání a před vydáním případného rozhodnutí o jeho schválení, nikoli až před odvolacím soudem.
Citovaný nález se nicméně zabýval otázkou, kdy stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu bylo pro neoprávněnost stěžovatele odmítnuto, přestože k podání odvolání byl stěžovatel aktivně legitimovaný. V právě posuzované věci však stěžovatelka předpokládala, že aktivně legitimovaná k podání odvolání není, neboť jí byla dlužníkem zmařena možnost se vůbec hlasování účastnit. Odvolání tak vůbec nepodala. Vyšla přitom ze zcela formálního výkladu § 350 insolvenčního zákona, který se zcela míjí s účelem tohoto ustanovení.
7. Účelem § 350 insolvenčního zákona jistě nemůže být to, aby v situaci předestřené stěžovatelkou byla pro neobeslané věřitele vyloučena cesta odvolacího řízení, které by ve svém důsledku bylo nahrazeno řízením o ústavní stížnosti. Ač deklarovaným účelem ustanovení je zabránit, aby věřitelé své námitky uplatnili dříve než v odvolání, podle argumentace stěžovatelky by tak mohlo být učiněno poprvé před Ústavním soudem. Takový výklad je třeba odmítnout. Účelem právní úpravy jistě nemůže být stav, který bude nutit věřitele jako první obranu proti vydaným rozhodnutím podat ústavní stížnost. Ostatně i odborná literatura připouští s odkazem na judikaturu výjimku pro případy, kdy k přijetí reorganizačního plánu došlo postupem podle § 344 odst.
3. V takovém případě může být právo podat odvolání proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu přiznáno věřiteli, který měl v úmyslu projevit svůj nesouhlas s přijetím reorganizačního plánu až na svolané schůzi věřitelů, ovšem v důsledku jejího zrušení na ní hlasovat nemohl [srov.
ARABASZ, Jindřich, BOGUSKÝ, Pavel. § 350 (Odvolání proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, zpětvzetí reorganizačního plánu, jeho doplnění či změna). In: SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 4.].
8. Z výše uvedeného je zřejmé, že bylo pro zachování možnosti podat ústavní stížnost nezbytné podat proti napadenému rozhodnutí odvolání. Ústavní soud přihlédl k tomu, že stěžovatelka podala přihlášku své pohledávky prostřednictvím advokáta, který ji ostatně zastupuje i před Ústavním soudem. Byla tak v insolvenčním řízení právně zastoupena. Zároveň v judikatuře a odborné literatuře bylo připuštěno odvolání i osobám, které výslovně nejsou do § 350 insolvenčního zákona zahrnuty. Pro stěžovatelku tak bylo předvídatelné, že Ústavní soud bude pro přípustnost ústavní stížnosti podání odvolání vyžadovat. Stěžovatelka ostatně sama odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (byť vydaném po uplynutí lhůty k podání odvolání proti napadenému rozhodnutí), jež věřitelům v pozici, ve které se podle svých tvrzení stěžovatelka nachází, odvolání proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu připustilo.
9. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vzhledem k jeho akcesorické povaze, pro kterou sdílí osud ústavní stížnosti, Ústavní soud samostatně nerozhodoval.
10. Z výše popsaných důvodů odmítl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2026 Dita Řepková v. r. soudkyně zpravodajka