Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. Ž., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody, Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Filipem Svobodou, advokátem, sídlem U Demartinky 152/1, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 22 Cdo 51/2018-372, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2017 č. j. 29 Co 247/2012-326 a výrokům I. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. ledna 2012 č. j. 21 C 170/2007-146, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a J. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 6. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatel se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi domáhal vydání sbírky básní ze srpna 1999 s názvem "Kaktusy vnímají čas jinak". Jak dále uvedl, sám tuto sbírku sepsal a věnoval ji své bývalé manželce. Ta ji nicméně v únoru 2005 vydala vedlejšímu účastníkovi jako zástupci Policie České republiky k posouzení psychického stavu stěžovatele, o čemž byl vedlejším účastníkem sepsán a podepsán úřední záznam. Protože nešlo o vydání věci na základě výzvy policejního orgánu podle § 78 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v tehdy účinném znění (dále jen "trestní řád"), ani o odnětí věci podle § 79 trestního řádu, Policii České republiky nevznikla povinnost sepsat protokol o vydání nebo odnětí věci podle § 79 odst. 5 trestního řádu.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 1. 2012 č. j. 21 C 170/2007-146 byla žaloba stěžovatele zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 3. 2017 č. j. 29 Co 247/2012-326. Podle názoru uvedených soudů stěžovatel neprokázal, že by předmětnou věc držel, ani že ji vedlejší účastník převzal od bývalé manželky stěžovatele jako soukromá osoba.
Z úředního záznamu z února 2005 vyplývá pouze to, že vedlejší účastník předmětnou knihu převzal jako příslušník Policie České republiky a že ji následně přidal k materiálům určeným k dalšímu šetření. V době rozhodování městského soudu měla být uložena v trezoru obvodního soudu. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 22 Cdo 51/2018-372, protože nebylo shledáno splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
4. Závěry obecných soudů považuje stěžovatel za nesprávné. Má za to, že vedlejší účastník je pasivně legitimován, neboť předmětnou knihu v době podání žaloby fakticky držel. Bylo na vedlejším účastníkovi, aby prokázal, že sbírku básní přijal jako orgán Policie České republiky, a nikoli jako fyzická osoba. Pouhý úřední záznam, který sepsal vedlejší účastník, není průkazný a nelze jej jako důkaz použít. Vedlejší účastník proto neunesl důkazní břemeno. Obecné soudy měly podle stěžovatele pochybit i tím, že nezkoumaly, na základě jakého titulu byl vedlejší účastník oprávněn předložit soudu příslušný vyšetřovací spis a vydat předmětnou knihu do úschovy soudu. Jejich rozhodnutí jsou v mnoha směrech nepřezkoumatelné. V případě usnesení Nejvyššího soudu došlo k formalistickému odmítnutí dovolání stěžovatele, když tento soud na stěžovatelem předloženou otázku reagoval neadekvátním, nesrozumitelným a nepředvídatelným způsobem.
6. Po seznámení se s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, které neshledaly důvodnou jeho žalobu proti vedlejšímu účastníkovi. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se řádně vypořádaly se žalobou stěžovatele a svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily, přičemž se nedopustily svévole či jakéhokoli jiného kvalifikovaného excesu, v němž by bylo možné spatřovat vybočení ze zásad spravedlivého procesu. Za situace, kdy se Ústavní soud plně ztotožňuje s posouzením věci, které provedly obecné soudy, není důvod, aby sám opětovně obsáhle shrnoval jimi uvedenou argumentaci. Zcela postačí, jestliže v této souvislosti odkáže na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné ústavně zaručené základní právo.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2018
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu