Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, zastoupeného JUDr. Edvinem Svobodou, advokátem se sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 31. 5. 2023, č. j. 31 To 190/2023-73, a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 9. 5. 2023, č. j. 4 PP 2/2023-61, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí bylo zjištěno následující. Napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") byla podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS"). Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") pak byla stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zamítnuta.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy neuvážily všechny okolnosti případu v jejich souhrnu. Z rozhodnutí obou soudů vyplývá, že na jedné straně kladně zhodnotily, že stěžovatel jako odsouzený svým chováním během výkonu trestu prokázal značné polepšení, aniž by bylo proti stěžovateli shledáno něco negativního, na druhé straně však i přes výše uvedené shledaly, že důvody pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění z VTOS nejsou dány, když nemohly dospět k přesvědčivému závěru o prokázaném polepšení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu přitom vyplývá, že krajský soud vzal (patrně) jako stěžejní důvod pro nevyhovění žádosti o podmínečné propuštění z VTOS tu skutečnost, že stěžovatel byl již v minulosti trestán, byl v minulosti z výkonu trestu podmíněně propuštěn a ve zkušební době spáchal další trestnou činnost. Krajský soud se však nijak nezabýval tím, za jakých podmínek stěžovatel páchal předchozí trestnou činnost, před jakou dobou došlo k této trestné činnosti a zda se doba uběhlá od posledního potrestání mohla na osobě stěžovatele pozitivně podepsat, a to právě s ohledem na jeho příkladné chování ve výkonu trestu.
4. Stěžovatel opakovaně poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16 , který se týká posuzování zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z VTOS. Podle tohoto nálezu může Ústavní soud do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout tehdy, je-li vyloučena možnost podmíněného propuštění odsouzeného toliko na základě jeho trestní minulosti, bez zohlednění případné následné proměny a nápravy odsouzeného, k níž během VTOS mohlo dojít.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho chování v průběhu vykonávaného trestu dává přesvědčivé záruky pro vedení řádného života v budoucnu a dostatečně odstraňuje subjektivní příčiny jeho dřívější trestné činnosti. Uzavírá, že splnil všechny zákonné podmínky požadované pro podmínečné propuštění z VTOS a s hodnocením obecných soudů se neztotožňuje. Napadená rozhodnutí hodnotí jako formalistická a nereflektující všechny ve věci zjištění skutečnosti.
6. Z výše uvedených důvodů proto žádá, aby byla napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu jako protiústavní zrušena.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; nicméně je povolán zasáhnout, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16 ].
9. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
10. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18 ; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit (tamtéž). To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.
11. Podmíněné propuštění upravené v § 88 odst. 1 tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.
12. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že stěžovatel si v daném případě nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS. Okresní i krajský soud při posuzování žádosti shledaly, že stěžovatel jako předpoklad vyhovění jeho žádosti naplnil formální podmínku stran výkonu poloviny uloženého trestu [§ 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Negativně se však vyjádřily k naplnění podmínky prokázání polepšení. Krajský soud k tomu ve shodě s okresním soudem uvedl, že odsouzený je v zásadě sice dobře hodnocen, v průběhu výkonu trestu obdržel čtyři kázeňské odměny a vychovatel jej hodnotí bez negativních připomínek, ovšem v případě stěžovatele se ještě stále může jednat spíše o dobrou adaptaci na výkon trestu, než o skutečný projev polepšení. Krajský soud rovněž poukazuje na skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti pro jinou trestnou činnost podmíněně propuštěn a nyní zbytek nevykonaného trestu opět vykonává. Jakkoliv tato skutečnost sama o sobě stěžovatel z možnosti opětovného podmíněného propuštění nevylučuje, soudy budou nyní velmi obezřetně proces polepšení sledovat. Stejně tak krajský soud zmínil, že v případě stěžovatele nebyla zahájena ani příprava na pobyt na svobodě. Oba soudy tedy ve shodě uzavřely, že možnosti převýchovy v rámci VTOS ještě nebyly u stěžovatele zcela vyčerpány (srov. odst. 8 napadeného usnesení krajského soudu).
13. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti relativně podrobně argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16 , je k tomu třeba uvést následující. Citovaný nález pouze zdůrazňuje, že možnost podmíněného propuštění by a priori neměla být vyloučena ani pro některé kategorie odsouzených, jmenovitě pro recidivisty. Smyslem uvedeného nálezu je zdůraznit, že žádosti o podmíněné propuštění je třeba vyhovět i v případě, že se jedná o recidivistu, pakliže k jeho nápravě, resp. k dosažení účelu trestu, není již další pobyt odsouzeného nutný a lze přitom předpokládat, že odsouzený - byť recidivista - na svobodě povede již řádný život (srov. odst. 19 citovaného nálezu). Úkolem obecných soudů při rozhodování o podmínečném propuštění je tak opatřit si dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž by bylo možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel.
14. Ústavní soud však ani v tomto nálezu nepopírá, že minulé chování odsouzeného při rozhodování o podmínečném propuštění, resp. při posuzování naplnění podmínky prognózy vedení řádného života, hraje svoji roli, jakkoliv by tato role neměla být přeceňována (srov. odst. 22 - 23 citovaného nálezu). Konkrétněji je pak třeba uvést, že v tomto v minulosti projednávaném případě pod sp. zn. I. ÚS 2201/16 byly skutkové okolnosti zcela odlišné, soudy zde přes konstatování řady pozitivních zpráv a informací přesto přisoudily větší váhu recidivistické minulosti odsouzeného. A tato okolnost pak byla zásadní pro kasační zásah Ústavního soudu. V nyní posuzovaném případě je však situace zcela odlišná, což obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně přesvědčivě vyložily.
15. Z napadených rozhodnutí je tedy patrné, že se naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS soudy obou stupňů řádně zabývaly, zohlednily stávající judikaturu Ústavního soudu a své závěry dostatečně podrobně odůvodnily.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu