Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Mgr. Václava Voříška, advokáta, sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. června 2024 č. j. 4 As 33/2024-142, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "alespoň 15 dnů" a ve větě "K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.", za účasti Nejvyššího správního soudu, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na ochranu před diskriminací a na spravedlivý proces. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "alespoň 15 dnů" a ve větě "K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží."
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Nejvyšší správní soud napadeným usnesením zastavil podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích řízení o kasační stížnosti stěžovatele z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě.
3. Stěžovatel kasační stížnost podal, aniž by soudní poplatek uhradil, a následně požádal o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud této žádosti nevyhověl, neboť naznal, že stěžovatel průkazně a věrohodně nedoložil, že nemá dostatečné finanční prostředky k úhradě soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti ve výši 5 000 Kč. Současně Nejvyšší správní soud stěžovateli usnesením uložil, aby ve lhůtě patnácti dnů uvedený soudní poplatek zaplatil. Konec lhůty připadl na středu 15. května 2024.
Podáním ze dne 16. května 2024 stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu sdělil, že se mu v poslední den lhůty podařilo obstarat částku 5 000 Kč. Když se dostavil na poštu za účelem nákupu kolků a odeslání dopisu soudu, zjistil, že daná pobočka České pošty v Jindřišské ulici v Praze má otevřeno pouze do 22 hodin. To stěžovatel podle svých slov nemohl legitimně očekávat, neboť dříve tato pobočka mívala provoz celonoční. Kolkové známky se mu tak uvedeného dne nepodařilo obstarat a dopis s nimi soudu odeslat.
Úhrada soudního poplatku ve výši 5 000 Kč byla na účet Nejvyššího správního soudu připsána 16. května 2024, tedy po uplynutí stanovené lhůty. Nejvyšší správní soud proto řízení o kasační stížnosti zastavil s odkazem na § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že se s platbou soudního poplatku zpozdil. Formálně tak uznává své pochybení, ale vysvětluje je patáliemi se změnou otevírací doby poštovní pobočky a neúspěchem s včasným nákupem kolků. Jestliže tedy ani stěžovatel nerozporuje opožděné zaplacení soudního poplatku, Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud postupoval v mezích procesní úpravy, když řízení o kasační stížnosti stěžovatele zastavil. Napadené rozhodnutí Nejvyšší správní soud přiléhavě odůvodnil a podrobně se zabýval stěžovatelovými námitkami. Ústavní soud neshledává, že by se Nejvyšší správní soud dopustil svévole či extrémního rozporu s principy spravedlnosti, a v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odkazuje.
6. Společně s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve slovech "alespoň 15 dnů" a ve větě "K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží." Z § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu. Lze jej podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele.
7. Krom toho ústavnost ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve větě "K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží." již Ústavní soud přezkoumával a dospěl k závěru, že je ústavně konformní [nález ze dne 30. března 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20
(N 65/105 SbNU 198; 193/2021 Sb.)]. Tímto nálezem je Ústavní soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán i v nyní posuzovaném případu. Co se týče slov "alespoň 15 dnů" obsažených v témže ustanovení, Ústavní soud v minulosti mnohokrát zopakoval, že povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení (např. usnesení ze dne 24. května 2016 sp. zn. I. ÚS 1286/16 nebo ze dne 17. dubna 2018 sp. zn. II. ÚS 438/18 ). V citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20 navíc Ústavní soud považoval poskytnutí dostatečného prostoru pro splnění poplatkové povinnosti daným ustanovením za podstatný faktor ústavní konformity postupu stanoveného § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. V nálezu ze dne 21. května 2019 sp. zn. I. ÚS 2535/18
(N 88/94 SbNU 148), bod 10, pak Ústavní soud výslovně uvedl, že " současná úprava § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (tj. ve znění zákona č. 296/2017 Sb.) je ústavně přijatelná: zastavení řízení v případě marného uplynutí soudcovské lhůty v délce alespoň 15 dnů není nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích].
Nadto je možné se negativnímu následku zastavení řízení vyhnout podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit. Poplatníkům v zásadě nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity." Ústavní soud tedy již v minulosti posoudil postup stanovený § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, včetně minimální délky 15 dnů pro dodatečnou lhůtu určenou soudem, jako souladný s Ústavou.
V nyní posuzovaném případu Ústavní soud neshledal důvod pro přehodnocování těchto závěrů.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu