Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Martinou Kadaňkovou, advokátkou, se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, č. j. 30 Cdo 4181/2010-75, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 241 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení § 241 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. května 2010, č. j. 8 Co 1164/2010-26, potvrdil podle § 219 o. s. ř. usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. února 2010, č. j. 30 C 3/2010-13, kterým bylo řízení o žalobě stěžovatele zastaveno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích podal stěžovatel dne 9. srpna 2010 vlastnoručně sepsané dovolání.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. srpna 2010, č. j. 30 C 3/2010-52, stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení opravil vady podání, resp., aby v této lhůtě bylo dovolání sepsáno advokátem, a současně byla předložena příslušná plná moc advokáta pro dovolací řízení. Stěžovatele též poučil o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Mimo jiné ho upozornil na to, že nebude-li této výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno, bude dovolací řízení zastaveno. Nejvyšší soud napadeným (v záhlaví uvedeným) usnesením dovolací řízení zastavil. V jeho odůvodnění uvedl následující.
Podle § 241 o. s. ř. musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem, jestliže sám nemá právnické vzdělání, popřípadě jedná-li za něj právnická osoba uvedená v § 21 nebo § 21a anebo v § 21b o. s. ř., která má právnické vzdělání, přičemž notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (odst. 1 a 2). Nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v § 21 nebo § 21a, v § 21b, anebo v § 26a odst. 3 o. s. ř., která má právnické vzdělání (odst. 4). Jde o úpravu tzv. povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení, které je chápáno jako zvláštní podmínka dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze sice odstranit, bez jejíhož splnění však nelze vydat rozhodnutí ve věci samé. Nedostatek v zastoupení dovolatele musí být proto řešen postupem podle ustanovení § 241b odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 2 téhož zákona.
Nejvyšší soud uvedl, že ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel (dovolatel) měl sám právnické vzdělání, resp., že by byl v dovolacím řízení zastoupen ve smyslu vyloženého advokátem (přičemž o ustanovení takového zástupce případně soud nežádal). Protože tak nebyla naplněna tato zvláštní podmínka dovolacího řízení, dovolacímu soudu nezbylo, než podle již uvedených ustanovení dovolací řízení zastavit.
Stěžovatel v konkrétnostech namítá, že napadené usnesení nereflektovalo přiléhavě obsah spisu. Tedy, stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že neregistroval to, že o jeho další žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení (podané před vydáním napadeného usnesení dovolacího soudu) nebylo rozhodnuto. Uvedl, že soud prvního stupně doručil stěžovateli jen formalistickou výzvu k odstranění vad podaného dovolání a v předkládací zprávě zamlčel Nejvyššímu soudu rozhodné procesní údaje, konkrétně podání žádosti o ustanovení zástupce soudem.
Dále stěžovatel uvedl, že ustanovení § 241 o. s. ř. je v rozporu s čl. 5 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že povinnost sepsání dovolání advokátem je zastřeným uvalením právní nezpůsobilosti na širokou množinu obyvatel a v soukromoprávních vztazích vytváří nerovnost. Stěžovatel vzal posléze návrh na zrušení ustanovení § 241 odst. 4 o. s. ř. zpět, leč nikoli cestou advokátního zastoupení, a proto k tomu Ústavní soud nepřihlížel.
Vedlejší účastník se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Tím má stěžovatel (patrně) na mysli, že nevydání rozhodnutí o jeho další žádosti o ustanovení zástupce je protizákonné, takže do doby vydání takového rozhodnutí nebyl ani Nejvyšší soud oprávněn rozhodnout. Tu však stěžovateli přisvědčit nelze.
Totiž, obecné soudy v nyní posuzované věci registrovaly žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro dovolací řízení (které je založeno na č. l. 31 spisu). Okresní soud v Českých Budějovicích (v reakci na tuto žádost ze dne 21. 6. 2010) již dne 26. 7. 2010 stěžovateli vysvětlil, že o této žádosti už rozhodováno nebude, neboť o identické žádosti již rozhodnuto bylo (usnesením Okresního soudu ze dne 25. 3. 2010, č. j. 30 C 3/2010-19) a nové skutečnosti nejsou uváděny (č. l. 33).
Jako odpověď na toto vysvětlení okresního soudu podal stěžovatel návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu - ustanovení zástupce. Tento návrh však byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 7 UL 5/2010, zamítnut (č. l. 45). Krajský soud neshledal pochybení okresního soudu, pokud znovu nerozhodoval o žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce. Uvedl, že zástupce by mohl být ustanoven pouze v případě, že by byly u stěžovatele splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Jestliže o tom, že stěžovatel není osvobozen od soudních poplatků, bylo pravomocně rozhodnuto, nemůže mu být zástupce ustanoven.
Ústavní soud konstatuje, že pokud stěžovatel neuvedl v opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků nové skutečnosti (srov. též č. l. 31), není porušením spravedlivého procesu, jestliže obecný soud o této opakované žádosti znovu nerozhodne a omezí se jen na vysvětlující přípis stěžovateli. Je to naopak stěžovatel, který by měl respektovat, že každá nová žádost o osvobození od soudních poplatků by měla být podána jen tehdy, pokud u žadatele nastala taková změna poměrů, která novou žádost odůvodňuje. Za tohoto stavu nemůže být protiústavní ani napadené usnesení Nejvyššího soudu, které pouze aprobovalo fakt, že o stěžovatelově opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků nebylo rozhodnuto.
2) Stěžovatel v této souvislosti namítal, že soud prvního stupně v předkládací zprávě Nejvyššímu soudu zamlčel rozhodné procesní údaje (shora uvedené), tedy podání další žádosti o ustanovení zástupce. I kdyby však tuto skutečnost (či skutečnosti jiné) soud v předkládací zprávě nezmínil, spis Nejvyššímu soudu předložen byl a Nejvyšší soud byl povinen reflektovat obsah celého spisu. Již proto samotné neuvedení takové skutečnosti v předkládací zprávě Nejvyššímu soudu ústavní principy spravedlivého procesu porušit nemůže. 3) Konečně, stěžovatel namítl, že mu soud prvního stupně doručil jen formalistickou výzvu k odstranění vad podaného dovolání.
To však pravda není, jak plyne z obsahu výzvy na č. l. 52. Dokonce, ve výzvě bylo pro stěžovatele tučně zvýrazněno, že "musí být dovolání sepsáno advokátem dle ust. § 241 odst. 4 o.s.ř. a přiložena plná moc pro advokáta pro dovolací řízení.". Ostatně, stěžovatel nepředkládá žádný argument, z něhož by dovozoval svůj toliko deklaratorní závěr o údajné formalistické povaze výzvy k odstranění vad podaného dovolání.
sp. zn. IV. ÚS 2697/11
) .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. prosince 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu