Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem Štefánikova 1074, Kopřivnice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2009, č. j. 15 Co 187/2009-49, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala dosavadní průběh řízení, v němž se žalobce DŘEVO TRUST, a. s., se sídlem T. G. Masaryka 602, Frýdek-Místek, vůči stěžovatelce domáhal zaplacení částky 15 605,- Kč a úroků z prodlení. Jak vyplývá z ústavní stížnosti stěžovatelky i z vyžádaného soudního spisu, řízení o uvedené žalobě bylo usnesením soudu prvního stupně zastaveno, neboť v průběhu řízení stěžovatelka uvedenou částku 15 605,- Kč žalobci zaplatila a pro částku 621,- Kč jako úroků z prodlení žalobce vzal žalobu zpět.
Žalobci bylo současně uloženo, aby stěžovatelce zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 14 072,40,- Kč. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, o němž odvolací soud rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku o nákladech řízení mění, tedy že stěžovatelka je povinna žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 13 893,30,- Kč, přičemž odvolací soud dále rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna žalobci zaplatit také náhradu nákladů řízení odvolacího, a to ve výši 952,- Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí podstatu sporu, jíž dle jejího tvrzení byla skutečnost, že od žalobce v rámci podnikatelské činnosti zakoupila zboží, za něž však do doby zahájení řízení nezaplatila, přičemž tvrdila, že kupní cena v té době ještě nebyla splatná.
Kupní cena měla být zaplacena až po doručení faktury. Žalobce dle tvrzení stěžovatelky sice vystavil fakturu, avšak na neexistující subjekt COPA-Color Paintings, řádná faktura na její jméno tedy neměla být doručena. Uvedenou kupní cenu tak zaplatila až v průběhu občanského soudního řízení. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domnívá, že odvolací soud svým postupem porušil čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K postupu odvolacího soudu uvádí, že byl příliš formální. Dle jejího tvrzení pohledávka v okamžiku zahájení řízení nebyla splatná, k zaplacení pohledávky v průběhu řízení dodává, že i v tomto případě se jednalo o zaplacení před její splatností.
Soud prvního stupně dle stěžovatelky rozhodl v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, neboť žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Uvedené rozhodnutí však bylo změněno rozhodnutím soudu odvolacího, který dle tvrzení stěžovatelky nerespektoval občanský soudní řád a současně porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. "Důvody rozhodnutí odvolacího soudu, které jsou uvedeny v odůvodnění napadeného usnesení, jsou dle jejího přesvědčení v příkrém rozporu se zásadou spravedlivého procesu, má se tak jednat o soudní libovůli.
Pokud krajský soud poukazuje na to, že z procesního hlediska šlo o důvodně podanou žalobu, když podstatným mělo být hledisko vztahu výsledku chování stěžovatelky k požadavkům žalobce, pak se dle tvrzení stěžovatelky jedná o přístup přehnaně formální, který přes tento formalismus nerespektuje zásadu, že soudní řízení a rozhodnutí by mělo být především spravedlivé. " Závěr odvolacího soudu, že "žaloba byla podána důvodně i v tom případě, kdyby stěžovatelka uspokojila žalobce, ačkoliv k tomu neměla právní povinnost", označuje za absurdní.
Na základě uvedeného tak krajský soud měl nesprávně přistoupit k posouzení otázky náhrady nákladů řízení, neboť stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náklady řízení, přestože nebyla prokázána důvodnost žaloby a z dosavadních výsledků řízení vyplynulo, že žaloba patrně nebyla důvodná. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelka namítá, jsou následující: Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Proti výroku II uvedeného rozhodnutí soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Dle jeho přesvědčení měl soud prvního stupně uložit povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení stěžovatelce, neboť to nebyl žalobce, kdo procesně zavinil, aby bylo řízení zastaveno.
Dne 27. 4. 2009 Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 15 Co 187/2009-49 rozhodl o změně výroku II uvedeného usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 893,30,- Kč, a dále rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 952,- Kč. Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Dle odvolacího soudu bylo v uvedené věci nutno aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, neboť šlo o žalobu podanou důvodně, přičemž za podstatné považuje hledisko vztahu výsledku chování stěžovatelky k požadavkům žalobce.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se obecný soud v rámci odvolacího řízení věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí, tedy proč došlo ke změně rozhodnutí o nákladech řízení, řádně odůvodnil. K otázce zavinění toho, že řízení muselo být zastaveno, a stejně tak i k důvodnosti podání návrhu Ústavní soud připomíná, že je nutno je posuzovat výlučně z procesního hlediska. Ústavní soud v uvedené věci rovněž neshledal porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodně meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně 22. září 2009
František Duchoň, v.r. předseda senátu