Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti 1) Miroslava Douleho a 2) Jany Doulové Klikové, zastoupených Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem Dejvická 9, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 396/2019-539 ze dne 16. 4. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 158/2018-510 ze dne 25. 9. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem č. j. 15 C 310/2012-468 ze dne 7. 12. 2017 uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalobkyni, obchodní společnosti DOKAS Dobříš, s. r. o., částku ve výši 102 561,99 Kč s příslušenstvím, co do částky 309 666,01 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, jakož i zamítl vzájemný návrh stěžovatelů na zaplacení celkem 1 275 000 Kč. Obvodní soud tak rozhodl o žalobě podané z titulu neuhrazených víceprací a o vzájemném návrhu stěžovatelů podaném z titulu přeplatku ceny díla a uplatnění práva na smluvní pokutu, a to v obou případech v souvislosti s realizací smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, jejímž předmětem byla přestavba rodinného domu v Malé Hraštici ve vlastnictví stěžovatelky.
K odvolání stěžovatelů i žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Změnil je jen ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu (v obou případech jen k tíži žalobkyně). Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti usnesení Nejvyššího soudu a proti rozsudku Městského soudu v Praze brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Podstatou jejich výhrad je nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který dle nich pochybil, když dospěl k závěru, že odvolací soud nepřiznal nárok na smluvní pokutu stěžovatelům ze dvou navzájem nezávislých důvodů, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby. Stěžovatelé jsou toho názoru, že odvolací soud neformuluje dva samostatné důvody, nýbrž to, že nemožnost objektivně dodržet původně sjednaný termín dokončení díla je součástí posouzení nároku stěžovatelů jako rozporného s dobrými mravy. Stěžovatelé též namítli, že klíčové skutkové otázky odvolací soud hodnotil chybně. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti blíže rozvedli. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesdílí mínění stěžovatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti spočívá na jednom závěru, v němž se otázky nemožnosti objektivně dodržet původně sjednaný termín dokončení díla a rozporu nároku stěžovatelů na smluvní pokutu s dobrými mravy pouze navzájem prolínají. Odvolací soud totiž na str. 6 svého rozsudku zřetelně rozlišuje dva navzájem nezávislé důvody nevyhovění nároku stěžovatelů. Nejprve zdůrazňuje provádění změn a víceprací majících za důsledek nemožnost dodržet původně sjednaný termín dokončení díla.
Posléze uvádí: "Sjednanou pokutu lze navíc [důraz přidán Ústavním soudem] považovat za přemrštěnou, nikoliv pobídkovou..." Nejvyšší soud tak nepochybil, pakliže na základě tohoto rozlišení odmítl dovolání stěžovatelů, kteří v něm zpochybnili jen ten právní závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro jeho rozpor s dobrými mravy. Za takové situace byl totiž jeden z nosných právních závěrů odvolacího soudu ponechán dovoláním nedotčen, takže případná kasace rozsudku odvolacího soudu v případě zjištění pochybení v dovoláním dotčené části by na výsledném postavení stěžovatelů nemohla nic změnit.
Proto Nejvyšší soud dovolání v těchto případech odmítá, což má ostatně svůj odraz v jeho ustálené judikatuře, na niž také příkladmo odkázal. Právě řečené současně znamená, že stěžovatelé v dovolacím řízení řádně nevyužili procesní prostor, který se jim k ochraně jejich práv a zájmů nabízel, tudíž k jejich nynějším námitkám směřujícím proti posouzení věci odvolacím soudem nelze přihlédnout, resp. jde o námitky nepřípustné. Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu