Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. et Mgr. Petrem Mališem, advokátem, se sídlem Sokola Tůmy 743/16, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 10 Co 914/2010, a proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 40 D 125/2007, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Valašském Meziříčí, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
K ústavní stížnosti byla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práva, tedy rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, z něhož vyplynulo následující: Krajský soud v Ostravě jím potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který zastavil dovolací řízení, protože stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek z dovolání a její další žádost o osvobození od soudních poplatků posoudil jako nedůvodnou. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že stěžovatelka, ač byla řádně vyzvána, soudní poplatek 5000,- Kč za podané dovolání nezaplatila.
Podle názorů soudů disponuje prostředky nabytými v dědictví, a pokud stěžovatelka tvrdí, že je již nemá, nelze to vyhodnotit v její prospěch. Kromě toho odvolací soud doplnil, že ve věci stěžovatelky se jedná o zřejmě bezúspěšné bránění práva. Stěžovatelce bylo vysvětleno, že dědické řízení je řízením nesporným, a soudu v něm nepřísluší provádět dokazování k majetku spornému s odkazem na § 175y o. s. ř. Pokud by se v budoucnu zjistilo, že je zde neprojednaný majetek zůstavitelky, je možno jej projednat podle § 175x o.
s. ř. v dodatečném projednání dědictví.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podle jejího názoru v dědickém řízení rozhodl soud nesprávně, pokud nevyčkal rozhodnutí o žalobě na určení vlastnictví ve vztahu ke spornému pozemku, na němž se nachází budova nabytá stěžovatelkou v dědictví, ačkoliv byl informován, že se toto soudní řízení vede. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále podrobně argumentuje svými majetkovými poměry a vysokými výdaji v rozhodném období, které přes vlastnictví dvou nemovitostí jí neumožňují soudní poplatek uhradit. Zvláště stěžovatelka argumentuje závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1439/09
, které mají dopadat i na její situaci. Poukazuje na to, že od rozhodnutí o stejné žádosti v roce 2009 uplynul do podání opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků jeden rok, během něhož se změnily majetkové poměry stěžovatelky. S ohledem na tyto skutečnosti navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, jak již bylo uvedeno.
Stran zbývajícího rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
O osvobození od soudního poplatku lze dle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout za kumulativního splnění dvou podmínek. Podmínkou první jsou poměry účastníka řízení, druhou pak skutečnost, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je striktně vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08
ze dne 9. 2. 2009, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že se oběma zmíněnými kritérii zabýval, přičemž shledal, že ani jedno nelze vyložit a aplikovat ve prospěch žádosti stěžovatelky. Jeho závěry jsou v napadeném rozhodnutí dostatečně srozumitelně a logicky vyloženy a opírají se o konkrétní skutečnosti. Nelze tedy hovořit o soudní svévoli. Ani po právní stránce, pokud krajský soud při posouzení bezúspěšnosti bránění práva poukazuje na § 175y odst. 1 o. s. ř., nelze hovořit o výkladu nepřípadném, neboť i Ústavní soud již dříve připomněl, že řešení sporného majetku mimo dědické řízení podle citovaného ustanovení je prostředkem, na nějž je nutno dědice odkázat i s ohledem na zásadu vigilantibus iura (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 497/08
ze dne 13. 3. 2008 na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách.
Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. prosince 2011
Ivana Janů
předsedkyně senátu