Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti V. K., zast. Michalem Šimkem, advokátem, sídlem Šítkova 233/1 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 23.3.2012, č.j. 29 Co 145/2012-91, a proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27.2.2012, č.j. 9 C 10/2012-79, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Stěžovatel se žalobou domáhá proti žalovanému vydání konkrétních pozemků v kat. úz. Dolní Maxov a v kat. úz. Josefův Důl a současně požadoval nařízení předběžného opatření tak, aby žalovanému bylo zakázáno předmětné pozemky převádět na jinou osobu. Po pravomocném zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření podal stěžovatel nový návrh, který okresní soud usnesením napadeným ústavní stížností zamítl. V odůvodnění uvedl, že vyčíslení přehledu jeho nároku je pouze ve fázi tvrzení a že není možno mít za prokázanou cenu požadovaných pozemků, neboť znalkyně prováděla ohodnocení pouze na základě jeho objednávky; k tomu doplnil, že stěžovatel v návrhu nijak neosvědčil, že je zapotřebí zatímně upravit poměry účastníků a ani neosvědčil tvrzení, že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, tj. že žalovaný má v úmyslu tyto pozemky převést na jinou osobu.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém upozorňoval na liknavý postup žalovaného při uspokojování nároků původních oprávněných osob. Krajský soud považoval stěžovatelův nárok na vydání náhradních pozemků za osvědčený, avšak podle jeho názoru stěžovatel neosvědčil nárok na vydání konkrétních pozemků specifikovaných v žalobě. K tomu vysvětlil postup při převodu pozemků podle zák. č. 95/1999 Sb., z něhož vyplývá preference některých nároků, a připomenul, že k žalobě na vydání konkrétního pozemku by restituent měl přistoupit teprve potom, co se mu opakovaně a po delší dobu nepodaří získat vhodný náhradní pozemek z veřejné nabídky, takový závěr by měl vyplynout z jeho tvrzení o tom, kolikrát se přihlásil do veřejné nabídky a ohledně kterých pozemků, a že ve veřejné nabídce neuspěl, což by měl přiměřeně doložit.
V závěru ještě připomenul, že oprávněná osoba nemá nárok na jakýkoliv pozemek, který si vybere, její výběr musí respektovat i zájmy jiných subjektů, zejména těch, kteří jej potřebují pro stavby ve veřejném zájmu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler předseda senátu