Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Medkova 913/48, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, čj. 28 Co 289/2007 - 67, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 2. 2005, čj. 6 C 185/2004 - 27, ve znění opravných usnesení ze dne 21. 9. 2005, čj. 6 C 185/2004 - 39, a ze dne 27. 2. 2006, čj. 6 C 185/2004 - 44, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 671/02 a tvrdí, že i v jeho případě došlo ke svévolné aplikaci tzv. "jednoduchého" práva, tj. § 150 OSŘ. Odvolací soud nezohlednil, při zkoumání podmínek hodných zvláštního zřetele, majetkové poměry žalobkyně, jejíž žaloba proti stěžovateli byla zamítnuta, a vůbec nezohlednil poměry stěžovatele, který je nemajetný a vyhledat právní zastoupení byl nucen pouze kvůli podání žaloby.
Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatele v rozporu s principy spravedlnosti, je kusé a neúplné.
K odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení Krajský soud v Praze, usnesením ze dne 30. 4. 2007, čj. 28 Co 289/2007 - 67, změnil, s odkazem na ustanovení § 150 OSŘ, rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému (stěžovateli) nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ačkoliv žalobkyně v řízení neuspěla, odvolací soud shledal ve věci důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému, podle § 150 OSŘ.
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je nemajetná, odkázaná na důchod ve výši 3 085,-- Kč, žije sama a v důsledku úrazu na obou rukou si nemůže nic přivydělat. Proto jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Účastníci řízení jsou sourozenci, v době zahájení řízení měli každý stejný spoluvlastnický podíl na nemovitosti ve výši jedné osminy. Nemovitost užíval žalovaný a žalobkyni zabraňoval do nemovitosti vstupovat a odmítal přistoupit na jakoukoli dohodu o společném užívání nemovitosti.
Na jedné straně totiž Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 , Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, str. 189), v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou, konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 , Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na požadavky obsažené v citovaných rozhodnutích, které Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle a výklad zásady zavinění - lze konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněné rozhodnutí krajského soudu všechny tyto požadavky splňuje. Ve zmíněném řízení tedy nedošlo k porušení žádného základního práva stěžovatele a Ústavní soud nenachází jediný důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. března 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu