Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Linharta a Martiny Linhartové, zastoupených Mgr. Jiřím Čechem, advokátem, sídlem Otakarova 1427/41, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2024 č. j. 7 Co 551/2024-46 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. března 2024 č. j. 25 Nc 1001/2024-18, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Ing. Jany Krátké a Ing. Václava Krátkého, jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení rozhodnutí obecných soudů, kterými jim byla uložena povinnost v rámci předběžného opatření.
2. O vydání předběžného opatření v řízení před obecnými soudy usilovali vedlejší účastníci. Z jejich návrhu plynulo, že mezi nimi a stěžovateli přetrvává spor zjednodušeně o to, kudy vede hranice jejich pozemků (spor o vlastnictví části pozemku). Stěžovatelé začali podnikat kroky k přemístění plotu z původní hranice pozemku, a podle vedlejších účastníků tak narušili pokojný stav užívání nemovitých věcí.
3. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") dal vedlejším účastníkům za pravdu a vydal předběžné opatření, kterým stěžovatelům uložil, aby se zdrželi odstranění a přemisťování oplocení mezi specifikovanými pozemky. Stěžovatelé vůči usnesení okresního soudu podali odvolání, ale Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesení ve výroku o nařízení předběžného opatření potvrdil.
4. Stěžovatelé napadají tato rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o předběžných opatřeních či jejich zrušení je především záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti, a proto neprovádí přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v obvyklém instančním řízení před obecnými soudy. Předběžná opatření (či rozhodnutí o návrhu na zrušení předběžného opatření) navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o opatření mající jen dočasný charakter.
Účel předběžného opatření spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nezaručuje ani nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 488/99 ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 115/2000 ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 1094/16 ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1475/16 ze dne 21. 6. 2016 a další). Proto je Ústavní soud podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření (rozhodnutí o návrhu na jeho zrušení) mělo zákonný podklad (čl.
2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
7. Při zohlednění výše uvedených předpokladů napadená rozhodnutí z pohledu Ústavního soudu netrpí žádnými takovými nedostatky, které by opodstatňovaly nezbytnost jeho zásahu.
8. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že návrh na vydání předběžného opatření vedlejších účastníků neobsahoval zákonné náležitosti, a měl být tedy odmítnut. Též polemizují se závěrem obecných soudů o prokázání potřeby zatímní úpravy poměrů. Ke dni vydání předběžného opatření byl podle stěžovatelů totiž plot již přesunut (stěžovatelé jej údajně "stihli" přesunout o dva dny dříve, než vedlejší účastníci podali návrh na vydání předběžného opatření), takže jakákoliv potřeba zakazovat odstraňování nebo přesouvání oplocení nebyla vůbec aktuální.
9. S oběma těmito výtkami se však obecné soudy vypořádaly, zejména se jimi zabýval krajský soud v reakci na odvolání stěžovatelů. K první z nich uvedl, že návrh jednoznačně obsahuje všechny náležitosti, mimo jiné i vylíčení skutkových okolností, ve kterých vedlejší účastníci spatřují potřebu prozatímní úpravy poměrů účastníků (viz bod 10 napadeného usnesení krajského soudu). I druhou námitku stěžovatelů krajský soud zvažoval, jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí (viz zejména body 11 a 14 usnesení krajského soudu). Přihlédl ke skutečnostem, jak byly okresnímu soudu známy v době vydávání předběžného opatření, a dovodil z nich, že jednostranné kroky stěžovatelů směřující ke změně umístění oplocení jasně odůvodňují potřebu zatímní úpravy poměrů mezi účastníky. Bez ohledu na to, zda stěžovatelé už dokončili svůj záměr přesunu oplocení, anebo ne, je podle krajského soudu namístě do aktuálního stavu hranice pozemků nadále nezasahovat, než dojde k pravomocnému rozhodnutí sporu o věci samé.
10. Nad rámec těchto námitek stěžovatelé nic dalšího netvrdí. Jejich ústavní stížnost tedy představuje jen opakující se vyjádření nesouhlasu s aplikací podústavního práva, na které obecné soudy z ústavněprávního pohledu dostatečně zareagovaly.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu