Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Daliborem Grůzou, Ph.D., advokátem se sídlem Mírová 4, Hustopeče, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 54 Nc 2205/2008-7 ze dne 2. 5. 2008, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 652/2008-17 z 29. 4. 2009 a proti usnesení Nejvyššího sodu č. j. 20 Cdo 3306/2009-31 z 12. 11. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. 5. 2008 rozhodl Okresní soud v Břeclavi usnesením č. j. 54 Nc 2205/2008-7 o nařízení exekuce proti stěžovateli jako povinnému. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. V něm - podle tvrzení v ústavní stížnosti - namítl, že úrok z prodlení ve výši 0,3 % denně, jejž musí zaplatit jako příslušenství vedle jistiny, je v rozporu s dobrými mravy. Poukázal rovněž na to, že oprávněný čekal 5 let od právní moci exekučního titulu se zahájením exekuce, takže se dlužná částka navýšila z původních 47.116,- Kč na 352.705,96 Kč, tedy více jak sedminásobně; to je podle názoru stěžovatele (tehdy odvolatele) proti dobrým mravům a nemůže to požívat právní ochrany. " Jde tak o důvod nepřípustnosti a zastavení výkonu rozhodnutí v souladu s § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř." Výkon rozhodnutí v jeho věci je rovněž nepřípustný pro marné uplynutí zákonné lhůty (promlčecí doby), v níž mohla oprávněná osoba své právo vymáhat.
Stěžovatel dodal, že takto koncipované odvolání bylo citovaným usnesením Krajského soudu v Brně z 29. 4. 2009, č. j. 26 Co 652/2008-17, odmítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu z 12. 11. 2009, č. j. 20 Cdo 3306/2009-31, bylo odmítnuto i jeho dovolání.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") [právo na spravedlivý proces] a čl. 11 odst. 3 Listiny [zákaz zneužití vlastnictví na újmu druhých].
Odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 5. 2008, č. j. 54 Nc 2205/2008-7, Krajský soud v Brně usnesením z 29. 4. 2009, č. j. 26 Co 652/2008-17, odmítl. Nepřisvědčil námitce stěžovatele, že úrok 0,3 % denně je v rozporu s dobrými mravy a neměl by požívat právní ochrany, neboť taková argumentace je v řízení o nařízení exekuce nepřípadná. Za důvodnou nepovažoval ani stěžovatelem vznesenou námitku promlčení vymáhané pohledávky, jelikož ta je důvodem zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Podle jeho názoru mělo napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam daný tím, že se týká případům blízkým lichvě, tj. nepřiměřených úroků a dobrých mravů, resp. zásad poctivého obchodního styku a nezabývání se námitkou promlčení. Stejně jako v odvolání namítá, že úrok 0,3 % denně je v rozporu s dobrými mravy a jako takový by neměl požívat právní ochrany, a poukazuje na to, že v souladu s § 397 a § 405 odst. 2 obch. zák. uplatnil námitku promlčení; ohledně obou námitek tak jde o "důvod nepřípustnosti a zastavení výkonu rozhodnutí v souladu s § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.". V této souvislosti stěžovatel zopakoval svoji odvolací argumentaci (srov. i část I tohoto usnesení).
Nejvyšší soud usnesením z 12. 11. 2009, č. j. 20 Cdo 3306/2009-31, dovolání stěžovatele odmítl. Dovodil, že argumentace ustanovením § 3 odst. 1 OZ (tedy rozporem s dobrými mravy), je v exekučním řízení nepřípadná, jelikož z hlediska eventuální existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud v nalézacím řízení posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce naproti tomu není výkonem ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem. Pokud se týká námitky promlčení vymáhané pohledávky, ta není podle Nejvyššího soudu způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť - podle soudní praxe - promlčení vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí, pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí povinný uplatnil. K předpokladům nařízení exekuce totiž nepatří (na rozdíl od prekluze práva) okolnost, že pohledávka přiznaná exekučním titulem není promlčena.
sp. zn. III. ÚS 23/93
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a základního práva na ochranu vlastnictví v širším slova smyslu, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení, z nichž toto rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost směřuje především proti tomu, že obecné soudy nepostupovaly v soudním řízení o nařízení exekuce v souladu s § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (zastavení výkonu rozhodnutí pro nepřípustnost), a to pro rozpor výkonu rozhodnutí s dobrými mravy (resp. zásadami poctivého obchodního styku), jakož i z důvodu promlčení vymáhané pohledávky. K těmto námitkám poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí v druhé části tohoto usnesení. Již jen z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že obecné soudy řešily relevantní otázky v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry obecných soudů, pak tím v zásadě jen polemizuje s jejich právními názory a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatele však Ústavní soud neshledal. V rámci svých skutkových zjištění učinily obecné soudy závěr, že ani promlčení vymáhané pohledávky, ani rozpor s dobrými mravy nelze namítat v rámci řízení o nařízení exekuce. Svůj názor přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nemá co by v této souvislosti k věci dodal. V souzeném případě jde totiž o otázku výkladu běžného práva, což přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Takový závěr však neučinil.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a základního práva na ochranu vlastnictví a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadena rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu