K aplikaci § 250f občanského soudního řádu ve znění platném do 30. dubna 1997
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl v senátě ve věci návrhu stěžovatele F. P., spol. s r. o., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. 29 Ca 358/96, za vedlejší účasti Finančního úřadu Brno II a Finančního ředitelství v Brně,
t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. 29 Ca 358/96, se z r u š u j e. O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. 29 Ca 358/96, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ve věci dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty. Stěžovatel kromě polemiky týkající se dokazování namítá, že krajský soud postupoval podle tehdy platného ustanovení 250f o. s. ř. a rozhodl bez nařízení jednání, čímž porušil ustanovení čl.
36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále pak i ustanovení čl. 90 Ústavy ČR. Navrhuje proto, aby byl příslušný rozsudek zrušen. Dne 7. 4. 1997 vydal Krajský soud v Brně rozsudek, čj. 29 Ca 358/96 - 33, kterým zamítl žalobu stěžovatele o zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 16. 8. 1996, čj. FŘ 2525/130/1996. Finanční úřad Brno II provedl u stěžovatele kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 1993 až prosinec 1994. Na základě zprávy o této kontrole rozhodl Finanční úřad Brno II svým rozhodnutím ze dne 20.
12. 1995, čj. FÚ II/932/36-B/95, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty stěžovateli ve výši Kč 684 594,-- (dodatečný platební výměr č. 36/95). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel podáním ze dne 22. 1. 1996 odvolání. O tomto odvolání rozhodl příslušný orgán, tj. Finanční ředitelství v Brně, svým rozhodnutím ze dne 16. 8. 1996, čj. FŘ 2525/130/1996, a to tak, že co do částky Kč 8 738,-- odvolání vyhověl a ve zbytku, tedy v částce Kč 675 856,--, prvostupňové rozhodnutí, a tedy i dodatečně vyměřenou daň, potvrdil.
Dne 22. 10. 1996 podal stěžovatel u Krajského soudu v Brně žalobu, kterou se domáhal zrušení obou výše uvedených správních rozhodnutí. Tuto žalobu krajský soud svým rozsudkem ze dne 7. 4. 1997, čj. 29 Ca 358/96 - 33, zamítl. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal stanoviska Finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu Brno II, které přistoupily k předmětu stížnosti spíše z hlediska věcného. Účastník řízení, Krajský soud v Brně, ve svém vyjádření ze dne 31. 10. 1997 především uvedl, že tvrzené porušení ústavních práv stěžovatele odmítá, neboť zákonné předpoklady pro postup podle tehdy platného ustanovení § 250f o.
s. ř. byly dodrženy. Základní právní otázku daného přezkumného řízení bylo možno zodpovědět na základě zjištění vyplývajících z řádných, procesním způsobem provedených, důkazů obou finančních úřadů. Pro její zodpovězení nebylo podle něj zapotřebí dalšího dokazování a stanovisek účastníků řízení, přičemž šlo o přezkumné řízení podle části páté, hlavy druhé o. s. ř., v němž se dokazování neprovádí (§ 250i odst.
1, věta za středníkem, o. s. ř.). Soud proto postupoval, jak mu dovolovalo tehdy platné ustanovení § 250f o. s. ř. Je tedy nutno, podle něj, odmítnout tvrzení stěžovatele, že mu bylo v tomto řízení odepřeno ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem práva u soudu. Od zákonem stanoveného postupu, přípustného v době rozhodování soudu, se soud neodchýlil. Ve věci samé je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, je soudním orgánem ochrany ústavnosti a neposuzuje tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Zabývá se však především porušením základních práv nebo svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Zjišťuje, zda v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V dané věci jde především o to, zda soud - z ústavního hlediska - správně aplikoval ustanovení § 250f o.
s. ř., když rozhodl bez nařízení jednání, neboť považoval případ za jednoduchý, kdy jde jen o posouzení právní otázky. Ústavní soud vychází z právního stavu v době rozhodování orgánu veřejné moci, jehož rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno. Nemohl proto přihlédnout k nálezu Ústavního soudu publikovanému pod č. 269/1996 Sb., kterým bylo ustanovení § 250f o. s. ř. zrušeno, neboť jeho vykonatelnost nastala až 1. května 1997, tedy až po právní moci rozhodnutí krajského soudu. Na druhé straně je ovšem třeba konstatovat, že rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení citovaného ustanovení již předcházela řada nálezů, kdy bylo vyhověno prakticky všem ústavním stížnostem namítajícím protiústavnost aplikace § 250f o.
s. ř. Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že ustanovení § 250f o. s. ř. prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti veřejného jednání, a dále rovněž i zásadu bezprostřednosti, a právě proto bylo třeba podmínky pro jeho použití, tj. rozhodování bez nařízení jednání, vykládat přísně, a to tím spíše, že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudem se zpravidla jednalo, pokud jde o soudní řízení, o řízení jednostupňové. Dále dovodil, že přistoupit k použití citovaného ustanovení bylo možno jen v případech, kdy byly splněny všechny podmínky v něm stanovené.
K jeho aplikaci nestačí sama skutečnost, že jde jen o posouzení otázky právní, neboť musí být splněna také jeho základní podmínka, totiž že se jedná o případ jednoduchý a že bylo nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu. Úlohou soudu tedy bylo zjistit, zda postup podle § 250f o. s. ř. byl ve zkoumaném případě vhodným a oprávněným z hlediska rovnosti stran a z hlediska zásady "audiatur et altera pars". Právo člověka a občana být slyšen může být podle názoru Ústavního soudu prolomeno jen zcela výjimečně.
Stejně jako v ostatních obdobných případech Ústavní soud nejprve zkoumal, zda skutečně šlo jen o posouzení otázky právní a současně o případ jednoduchý, přičemž byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Na základě analýzy daného případu pak dospěl k závěru, že přezkoumávání otázky vyměření dodatečné daně z přidané hodnoty nelze kvalifikovat jako případ jednoduchý. Vzhledem k výše uvedeným důvodům, s odkazem na podrobnější odůvodnění v nálezech
sp. zn. II. ÚS 41/94
,
IV. ÚS 97/94
, II. ÚS
75/94,
IV. ÚS 105/94
a
IV. ÚS 113/94
, dospěl Ústavní soud
k závěru, že byl porušen princip spravedlivého procesu, jak vyplývá zejména z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který přiznává každému právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud proto rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. 29 Ca 358/96, zrušil. Neshledal přitom nutným zabývat se meritorními otázkami předmětného daňového sporu, kterými se v nutné míře bude muset zabývat krajský soud při slyšení stěžovatele v dalším řízení. P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. února 1998