Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 27 Co 51/2024-100 ze dne 6. května 2024 a výrokům I, III až VI rozsudku Okresního soud v Chrudimi č. j. 4 C 102/2023-51 ze dne 18. prosince 2023, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a M. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vyjma výroku II rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ("okresní soud"); tvrdí, že soudy napadenými rozhodnutími porušily její základní práva zaručená v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatelka ("matka") žalobou žádala snížení a zrušení vyživovací povinnosti k vedlejšímu účastníkovi ("syn"), neboť od 14. září 2021 do 31. října 2021 nestudoval, od 1. listopadu 2021 do 30. dubna 2023 studoval střední školu distančně a mohl mít možnost si přivydělávat, od 1. května 2023 se stal profesionálním hokejistou a byl schopen se sám živit.
3. Okresní soud snížil vyživovací povinnost matky k synovi stanovenou předchozím rozsudkem téhož soudu č. j. 0 P 271/2016-507 ze dne 10. září 2021 od 1. května 2023 na 2 500 Kč měsíčně (výrok I). Od 1. října 2023 její vyživovací povinnosti zrušil (výrok II). Za období od 14. září 2021 do 31. října 2021 a od 1. května 2023 do 30. září 2023 žalobu na zrušení vyživovací povinnosti zamítl (výroky III a IV). Za období od 1. listopadu 2021 do 30. dubna 2023 žalobu na snížení vyživovací povinnosti z částky 4 500 Kč na 2 000 Kč zamítl (výrok V). Rozhodl o nákladech řízení (VI).
4. Okresní soud konstatoval, že v období od 14. září 2021 do 31. října 2021 vyživovací povinnost matky nezanikla, syn totiž pouze přestupoval na jinou školu v rámci zahájeného školního roku. V období od 1. listopadu 2021 do 30. dubna 2023 nenastala žádná změna poměrů ani u syna ani u matky. Shodně jako dříve zohlednil potenciální příjem matky cca 20 000 až 25 000 Kč, nikoli tvrzený 7 704 Kč, a uzavřel, že syn se nadále připravuje na budoucí povolání studiem střední školy, byť distančně s ohledem na časově náročný sport a snahu se v něm profesionalizovat.
Pro období od 1. května 2023 přihlédl k uzavření profesionální smlouvy s X s odměnou 10 000 Kč měsíčně, a tím k částečné schopnosti syna se sám živit. Za změnu poměrů u syna odůvodňující zrušení vyživovací povinnosti matky považoval až uzavření dohody o provedení práce s dalším hokejovým klubem od 1. října 2023, a tím pádem i dosažení příjmu syna cca 22 000 Kč měsíčně. Chování syna v rozporu s dobrými mravy - přezíravým chováním a nezájmem - měl za objektivně prakticky nezjistitelné, navíc přesahující smysl a účel řízení.
5. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ("krajský soud") k odvolání matky napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu vyjma odvoláním nenapadeného výroku II potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. K námitce dobrých mravů doplnil, že ani jeden z účastníků netvrdil ani nepředkládal důkazy pro to, aby soud jednoznačně mohl uzavřít, který z účastníků se více podílel na zhroucení vzájemných vztahů. K formě studia a námitce matky, že si měl syn přivydělávat brigádně, poznamenal, že je takový přivýdělek těžko představitelný právě vedle studia a časově náročného sportu.
6. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Matka tvrdí, že soudy zasáhly do jejího práva na soudní ochranu tím, že nezkoumaly schopnost syna samostatně se živit v období od listopadu 2021 do dubna 2023 a přisoudily zásadní význam formálnímu studiu. Matka klade - dle jejího názoru principiální - otázku, jaká míra odpovědnosti za svou existenční situaci má být kladena na zletilé dítě, a to v kontextu neuspokojivých materiálních poměrů matky v letech, navíc s nízkým příjmem, oproti zletilému mladému muži s volným časem na hraní hokeje a studujícím se čtyřletým zpožděním distančně střední školu. Namítá, že fyzicky zdatný syn mohl stejně času a energie jako sportu věnovat přivýdělku. Dále matka tvrdí, že obecné soudy fakticky pochybily, nezabývaly-li se ani naplňováním reálných potřeb syna jeho otcem, ani cynickým až vulgárním chováním syna vůči matce v rozporu s dobrými mravy.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech týkajících úpravy vyživovací povinnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.
Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010 (N 32/56 SbNU 363) a sp. zn. I.
ÚS 266/10 ze dne 18. srpna 2010 (N 165/58 SbNU 421)].
10. Ústavní soud v posuzované věci rozpor s uvedenými obecnými principy neshledal. Obecné soudy se zevrubně zabývaly splněním zákonných podmínek trvání vyživovací povinnosti a stanovením její výše v jednotlivých časových úsecích dle měnících se poměrů syna a pro své závěry si opatřily dostatečné množství důkazů. Své úvahy ohledně schopnosti syna se samostatně živit ve vztahu k soustavné a účelné přípravě na budoucí povolání odůvodnily detailně, jasně a přesvědčivě (body 16 až 21 rozsudku okresního soudu, bod 32 rozsudku krajského soudu).
Nadto, jak plyne z rozsudku okresního soudu, syn studoval obor (management sportu) související s jeho nastupující kariérou se solidními výsledky a přestupem na tuto školu ztratil pouze jeden ročník, nezačínal tudíž nové studium (body 7 a 8). Byť lze stěžovatelce přisvědčit, že zletilé dítě již má vynakládat úsilí k zabezpečení svých potřeb, Ústavní soud poznamenává, že v posuzované věci synovi umožnila nejspíše právě i jeho dostatečná píle a cílevědomost věnovat se při studiu vrcholovému sportu a přivydělávat si tak právě tímto sportem na uspokojení svých potřeb (a ostatně i nákladů na sport) již v době studia střední školy.
S námitkou rozporu s dobrými mravy, kterou matka vznášela již před obecnými soudy a nyní se ji snaží pozvednout na ústavněprávní úroveň, se obecné soudy rovněž náležitě vypořádaly a Ústavní soud nemá jejich závěrům co vytknout. Konečně námitka ve vztahu k plnění vyživovací povinnosti otce k synovi neobstojí již proto, že matka ji vznáší až v řízení o ústavní stížnosti, navíc není ani zřejmé, jak konkrétně by se měla dotknout napadených rozhodnutí. Ani ta tedy nevytváří prostor pro kasační zásah.
11. Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu