Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky T. Z., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 129/2022-195 ze dne 2. 6. 2022 a výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 0 Nc 29028/2020-166 ze dne 25. 11. 2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a dále a) M. B. a b) nezletilé A. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, vydaných v řízení o péči o nezletilou vedlejší účastnici b) [dále jen "nezletilá"], společnou dceru stěžovatelky a vedlejšího účastníka a) [dále jen "otec"], pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož se měly obecné soudy dopustit tím, že při svěření nezletilé do střídavé péče rodičům neurčily otci (stejně jako stěžovatelce) výživné.
2. U Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") je od ledna 2020 vedeno řízení o úpravu poměrů nezletilé. Nadepsaným rozsudkem svěřil nalézací soud nezletilou do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů (výrok I) a výroky II a III rozhodl, že matce ani otci se výživné neurčuje. Ohledně otázky určení výživného dospěl po provedeném dokazování k závěru, že "rodiny obou rodičů jsou obdobně finančně zajištěné, oba jsou vysokoškolsky vzdělaní, pracují ve svém oboru, oba rodiče kromě nezletilé ... ještě další vyživovací povinnost. V řízení bylo prokázáno a bylo nesporným, že otec dosud hradil veškeré výdaje spojené se školní, mimoškolní činností, včetně zajištění táborů o prázdninách, školy v přírodě apod. Soud proto z tohoto důvodu rozhodl tak, že se matce ani otci výživné neurčuje."
3. K odvolání stěžovatelky proti výroku III rozsudku nalézacího soudu jej Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") po doplnění dokazování jako věcně správný potvrdil. Zjistil, že výdaje otce za nezletilou přesahují částku, která by mu při střídavé péči byla obvykle vyměřena. I při rovnoměrné péči hradí na základě původní dohody se stěžovatelkou většinu výdajů nezletilé a deklaroval svou ochotu činit tak i nadále, plnění jeho vyživovací povinnosti odvolací soud shledal dostatečným s tím, že kdyby to tak v budoucnu být nemělo, bylo by namístě pro nastalou změnu poměrů rozhodnout o výživném nově.
Odvolací soud tak učinil při vědomí, že část rozhodovací praxe se kloní k závěru, že i při střídavé péči je třeba rodičům vyživovací povinnost stanovit, s odkazem na (blíže nespecifikovaný) postoj Ústavního soudu se však k takovému názoru nepřiklonil, neboť pro stanovení výživného otci za daných skutkových okolností neshledal důvod (nikoli pro jeho nepříznivou majetkovou situaci, nýbrž proto, že svou vyživovací povinnost plní v odpovídající výši).
4. Ústavněprávní pochybení na straně obecných soudů spatřuje stěžovatelka v tom, že se podle ní nevypořádaly s otázkou práva dítěte podílet se na životní úrovni obou rodičů; má pochybnosti o jejich souladu s ústavními principy a nepovažuje je za spravedlivá. Ústavnímu soudu nastiňuje výklad pojmů "životní úroveň" a "kvalita života". V řízení bylo podle stěžovatelky prokázáno, že životní úroveň rodičů je rozdílná (otcova má být významně vyšší), což při neurčení vyživovací povinnosti vytváří v životní úrovni nezletilé disproporci. K podpoře své argumentace stěžovatelka odkazuje na vybranou judikaturu Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 489/16 ze dne 16. 6. 2016; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.
6. V souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soudce zpravodaj účastníky řízení, vedlejšího účastníka řízení a opatrovníka nezletilé v řízení před obecnými soudy, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Z účastníků řízení se vyjádřil pouze odvolací soud, který zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Opatrovník nezletilé sdělil, že se s napadenými rozhodnutími i jejich odůvodněním ztotožňuje. Vedlejší účastník uvedl, že s ohledem na obsah ústavní stížnosti (stěžovatelka podle něj opakuje své stanovisko, které bylo dva roky předmětem řízení) před obecnými soudy nebude v řízení před Ústavním soudem uplatňovat svá práva.
7. Vzhledem k tomu, že zmíněná vyjádření neobsahují jiné než v napadených rozhodnutích uvedené skutečnosti, nepovažoval Ústavní soud za potřebné zasílat je stěžovatelce k replice.
8. Ústavní soud se seznámil se zaslanými podáními a připojeným spisem nalézacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle jeho představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti; může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky, posoudily rozhodné otázky odlišně od jejího přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
10. Stěžovatelka vychází z jiného skutkového stavu, než který byl obecnými soudy zjištěn. Podle přesvědčivě odůvodněných závěrů napadených rozhodnutí (viz výše), které mají oporu ve spise a které ve své zprávě potvrzuje i opatrovník nezletilé, není životní úroveň rodičů rozdílná. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že nezletilá současným uspořádáním nastaveným (lépe řečeno nenastaveným) rozhodnutími obecných soudů trpí. Odvolací soud přiléhavě upozornil, že v případě změny poměrů není vyloučeno přijetí úpravy jiné; za stávající situace k tomu však obecné soudy ve vzájemné shodě neshledaly důvod a Ústavní soud v takových rozhodnutích nespatřuje nic neústavního ani nespravedlivého - právě naopak.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu