Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, právně zastoupeného Mgr. Adélou Burdovou, advokátkou, se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2025 č. j. 37 T 4/2025-3913 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2025 č. j. 2 To 48/2025-3952, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít zjednodušeně tím, že soudy ponechaly stěžovatele ve vazbě i přes zjevnou absenci vazebních důvodů.
2. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl dne 11. 4. 2024 vzat do vazby podle § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodů podle § 67 písm. b), c) trestního řádu; při posledním rozhodování o vazbě dne 16. 1. 2025 bylo rozhodnuto o jejím dalším trvání z důvodů podle § 67 písm. a), c) trestního řádu. Stěžovatel je vazebně stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), písm. c) trestního zákoníku a pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 4 písm. b), písm. c) trestního zákoníku, za které mu hrozí trest odnětí svobody v rozmezí sazby od 8 do 12 let.
3. Napadenými usneseními soudy rozhodovaly o dalším pokračování vazby stěžovatele podle § 72 odst. 3 trestního řádu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") přes stěžovatelovy přísliby řádného života a participace na trestním řízení dospěl k závěru, že dosavadní postup v trestním stíhání je dostatečný k odůvodnění jeho vazby a že nepominuly důvody podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovateli hrozí vysoký trest odnětí svobody, přičemž i pouhá hrozba vysokého trestu může odůvodňovat naplnění důvodu tzv. útěkové vazby [§ 67 písm. a) trestního řádu]. Spolu se stěžovatelem jsou stíháni i jeho další rodinní příslušníci a tedy hrozí, že by se společně skrývali a snažili trestnímu stíhání uniknout. Ve vztahu k důvodu tzv. předstižné vazby [§ 67 písm. c) trestního řádu] uvedl krajský soud, že výnos z trestné činnosti byl fakticky jediným stěžovatelovým příjmem, nikdy legálně nepracoval ani nepobíral dávky státní sociální podpory. Přesto však majetek zajištěný v rámci trestního stíhání hodnotou odpovídá vysokým výnosům z trestné činnosti. I vzhledem k rozsahu a dlouhodobosti páchané trestné činnosti pak lze mít za to, že by v ní stěžovatel na svobodě pokračoval. S odkazem na rozsah a charakter páchané trestné činnosti pak krajský soud odmítl návrhy stěžovatele nahradit vazbu jiným opatřením ve smyslu § 73 odst. 1 trestního řádu.
4. Na základě stížnosti stěžovatele rozhodoval ve věci napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Ve stížnosti argumentoval stěžovatel doktrínou zesílených důvodů, uplatňující se i ve věcech vazebního stíhání, i tím, že hrozba vysokého trestu sama o sobě nedostačuje k odůvodnění útěkové vazby. Namítal, že nelze souhlasit se závěrem, že by se trestnímu stíhání vyhýbal spolu se svojí rodinou, neboť jeho příbuzní jsou stíhání pro výrazně méně závažná jednání a hrozí jim podmíněně odložitelné tresty, a tedy by bránění trestnímu stíhání nedávalo smysl. Naopak ve srovnatelné situaci se stěžovatelem jsou další dva spoluobžalovaní, kteří však vazebně stíháni nejsou. Nesouhlasil s naplněním důvodů vazby předstižné, protože nikdy nebyl trestán za drogovou trestnou činnost a nelze na něj nahlížet jako na osobu bez možnosti nápravy. Vrchní soud nicméně stížnosti nevyhověl a zamítl ji. Ztotožnil se plně se závěry krajského soudu ve vztahu k hrozbě vysokého trestu odnětí svobody, celkové povaze trestné činnosti a rodinného prostředí stěžovatele. K námitce nenaplnění požadavků doktríny zesílených důvodů uvedl, že řízení nevykazuje subjektivní průtahy ani prvky libovůle nebo procesních pochybení a délka trvání vazby je vzhledem k povaze, rozsahu a složitosti věci adekvátní.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá rozhodnutí obou soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv. Dle stěžovatele je nepřípustné odůvodnit útěkovou vazbu pouze hrozbou vysokého trestu, neboť takový postup je v přímém rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, což neúspěšně namítal i před obecnými soudy. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí pak není zřejmé, jakou relevanci má pro vazbu stěžovatele společné trestní stíhání jeho rodinných příslušníků a proč jde o okolnost odůvodňující vazbu. Obdobně formalisticky pak soudy hodnotily stěžovatelovy návrhy na nahrazení vazby jinými opatřeními. Konečně stěžovatel tvrdí, že nebyly splněny podmínky zesílených důvodů, které by odůvodňovaly pokračování vazby již déle než jeden rok.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, pro další vývoj řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2663/23 ze dne 18. 10. 2023 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3301/19 ze dne 14. 11. 2019).
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud s ohledem na respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3107/23 ze dne 7. 12. 2023). Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz nález sp. zn. III. ÚS 2498/23 ze dne 29. 11. 2023).
11. Stěžovatelovy námitky vůči naplnění důvodů útěkové vazby [§ 67 písm. a) trestního řádu] jsou důvodné. Z obou napadených rozhodnutí je patrné, že soudy založily svoji úvahu o útěkové vazbě výlučně na hrozbě vysokého trestu, který hrozí stěžovateli. Odkaz na fakt, že jsou stíháni i další rodinní příslušníci stěžovatele, avšak bez vysvětlení konkrétního vlivu tohoto faktu na vazební důvod, nemůže nedostatek v odůvodnění zhojit. Konstantní judikatura, kterou však soudy i přes námitky stěžovatele ignorovaly, stanoví, že hrozba vysokého trestu nemůže bez dalšího odůvodňovat naplnění podmínek uvalení útěkové vazby (viz např. nález ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25 a tam citovaná judikatura). Uvalení útěkové vazby na stěžovatele tak nebylo odůvodněné.
12. Nicméně i přes výše uvedené Ústavní soud nepřistoupil ke konstatování porušení základních práv stěžovatele a zrušení napadených rozhodnutí. Druhý vazební důvod, pro nějž se stěžovatel ve vazbě nachází, totiž stále obstojí. Ústavní stížností proti důvodu vazby předstižné brojí pouze okrajově jako následek nesprávného postupu ohledně vazby útěkové a vlastní argumentaci o nenaplnění vazebního důvodu vazby předstižné neuvádí. Ve zbytku napadených rozhodnutí soudy dostatečným a ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč je důvod předstižné vazby dán a proč nelze vazbu nahradit některým z alternativních institutů. Splněny jsou také podmínky prodloužení vazby pohledem doktríny zesílených důvodů, k níž se adekvátně vyjádřil vrchní soud.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu