Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Hostivice-Chýně, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 98/2024-302 ze dne 7. 5. 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, a b) Městské části Praha 6, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že Městský soud v Praze ("odvolací soud") porušil jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se původní žalobou proti státu [vedlejší účastnici a)] domáhal náhrady nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce řízení o jeho žádosti o poskytnutí informací z května 2012. V průběhu soudního řízení stěžovatel uplatnil rovněž nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního kompenzačního řízení a požadoval finanční satisfakci 200 000 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 ("nalézací soud") uložil státu zaplatit stěžovateli 40 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za nepřiměřenou délku soudního kompenzačního řízení, které trvalo více než 7 let (výrok I.). Nalézací soud dále zamítl žalobu v části týkající se povinnosti státu zaplatit stěžovateli 160 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) [rozsudek nalézacího soudu č. j. 76 C 28/2021-273 ze dne 12. 12. 2023].
4. Proti rozhodnutí nalézacího soudu brojily odvoláním vedlejší účastnice. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem výrok I. rozsudku nalézacího soudu změnil následovně: a) Konstatoval, že v řízení vedeném u Úřadu městské části Praha 6, Magistrátu hlavního města Prahy, na základě žádosti stěžovatele ze dne 3. 5. 2012 o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, a Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 143/2012 bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě; b) Žalobu, aby stát byl povinen zaplatit stěžovateli 40 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I. ústavní stížností napadeného rozsudku). Odvolací soud dál vedlejším účastnicím uložil povinnost zaplatit stěžovateli 52 515 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II. ústavní stížností napadeného rozsudku).
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že odvolací soud rozhodl pouze o nároku stěžovatele na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve vztahu k řízení o jeho žádosti o poskytnutí informací, nikoli již o jeho nároku na zadostiučinění za soudní kompenzační řízení. Rozhodnutí o přiměřeném zadostiučinění se mělo projevit ve výroku rozsudku, ať už negativním či pozitivním výrokem; postup odvolacího soudu je v rozporu s § 152 odst. 2 občanského soudního řádu a porušením práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že stěžovateli nepřísluší za nepřiměřenou délku soudního odškodňovacího řízení žádná satisfakce, měl jej promítnout do svého rozhodnutí a řádně odůvodnit. Zmínka v odůvodnění o tom, že není namístě navýšení požadované kompenzace ve chvíli, kdy je přiznávána morální satisfakce za nepřiměřené řízení o žádosti o poskytnutí informací, není rozhodnutím o uplatněném nároku. Z odstavce 22 napadeného rozsudku se podává, že stěžovatel byl úspěšný i v odvolacím řízení, neboť se mu dostalo morální satisfakce v podobě konstatování porušení práva, a proto mu soud přiznal náhradu nákladů před soudy obou stupňů.
Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k intenzitě případných zásahů do základních práv stěžovatelů. Ústavní soud proto obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou velmi nízké. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, jež jsou věcně složitá, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení (viz např. usnesení I. ÚS 2723/19 ze dne 11. 9. 2019). Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí do 50 000 Kč možnost podat dovolání prostřednictvím § 238 odst. 1 písm. c), což není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jejich přezkum posunut do roviny soudnictví ústavního.
8. Rozhoduje-li tedy Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat, nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 16/68 SbNU 223)].
9. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu - především s ohledem na bagatelní povahu sporu o 40 000 Kč - z ústavněprávního hlediska obstojí. Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že obsah napadeného rozsudku odvolacího soudu nesprávně pochopil, což lze do určité míry přisoudit složitému procesnímu vývoji. Podle Ústavního soudu však napadený rozsudek nepřezkoumatelný není.
10. Z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že změnil výrok I. rozsudku nalézacího soudu a konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání jeho žádosti o poskytnutí informace v přiměřené lhůtě, neboť to je třeba vyslovit přímo ve výroku rozsudku ve věci samé, což nalézací soud neučinil (bod 20 napadeného rozsudku). Podstatné přitom je, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se týkalo pouze původního správního řízení o poskytování informací. Rozhodnutí odvolacího soudu se v tomto shoduje i s body 39-40 prvostupňového rozhodnutí, v němž nalézací soud na různých místech uvedl:
"V návaznosti na zjištěné okolnosti tohoto konkrétního řízení by měl soud za to, že postačí konstatování porušení práva, avšak žalobce vznesl v průběhu odvolacího řízení žádost o odškodnění i tohoto kompenzačního řízení. [...] Jelikož soud dospěl k závěru, že kompenzační řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, [...] odškodnění [stěžovatele] navýšil o celkem o 40 000 Kč, což považuje za adekvátní odškodnění.".
11. Byť se odvolací soud s nalézacím soudem věcně ztotožnil, že mělo být konstatováno porušení práva stěžovatele na projednání jeho původní žádosti o poskytnutí informace v přiměřené lhůtě, ohledně odškodnění stěžovatele za nepřiměřenou délku soudního kompenzačního řízení odvolací soud s posouzením nalézacího soudu věcně nesouhlasil. Odvolací soud dospěl k závěru, že ačkoliv soudní kompenzační řízení trvalo více než 7 let, rovněž jeho význam byl pro stěžovatele nízký; stěžovatel jako účastník mnoha řízení nemohl prodloužené projednávání žaloby vnímat jako mimořádný zážitek negativního významu, který by měl stresující dopad na jeho život. Podle odvolacího soudu proto nebylo namístě, aby bylo zadostiučinění z tohoto důvodu navýšeno o 40 000 Kč (viz bod 21 napadeného rozsudku). Jinými slovy: odvolací soud o nároku stěžovatele na odškodnění za neúměrnou délku soudního kompenzačního řízení rozhodl; jeho odůvodnění je přitom srozumitelné a logické.
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu