Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lady Hroškové, zastoupené JUDr. Filipem Svobodou, advokátem, U Demartinky 1, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 25 Co 14/2012-416, za účasti Městského soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným soudu dne 13. 9. 2011 se stěžovatelka (matka nezletilých) domáhala udělení souhlasu k podání žádosti o změnu příjmení nezl. N. M. a nezl. S. M. na N. Hroškovou a S. Hroškovou. Návrh odůvodnila tím, že změna příjmení je v souladu s potřebami a zájmy nezletilých, neboť otec nezletilých je ve výkonu trestu odnětí svobody. Ani před nástupem výkonu trestu se s nezletilými nestýkal a neplatil soudem stanovené výživné. Stěžovatelka tvrdila, že odlišné příjmení jí způsobuje komplikace při návštěvách lékařů a úřadů.
Otec s návrhem nesouhlasil. Kolizní opatrovník navrhl zamítnutí návrhu. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. 50 P 213/2008-402, návrh zamítl. Shledal, že důvody podle § 49 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, dle něhož nedohodnou-li se rodiče o podstatných věcech při výkonu rodičovské zodpovědnosti, rozhodne soud. Poukázal na to, že změna příjmení dítěte je zásahem nejen do práv rodičů, ale i do práv dítěte, a jestliže se rodiče nedohodli na výkonu této rodičovské zodpovědnosti, může dát soud jednomu z nich svolení k podání žádosti o změnu příjmení ve smyslu § 49 zákona o rodině jen tehdy, jsou-li pro takové opatření závažné důvody.
Tak tomu je zpravidla tehdy, jestliže rodič, který se změnou příjmení nesouhlasí, neplní své rodičovské povinnosti, nejeví o dítě zájem, ztratil k němu zřejmě citový vztah, takže není v zájmu další výchovy dítěte, aby pocit sounáležitosti s ním byl u dítěte pěstován a prohlubován. O takovou situaci se v daném případě nejedná.
K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ztotožnil se závěrem, že stěžovatelka (matka) žádný závažný důvod pro navrhovaný postup netvrdí. A to za situace, kdy o totožném návrhu bylo rozhodováno již v minulosti rozsudkem ze dne 19. 10. 2010, č. j. 50 P 213/2008-350, který nabyl právní moci dne 8. 12. 2010. Překážku věci pravomocně skončené lze překonat toliko za situace, kdy v poměrech rodičů nebo dětí došlo k výrazné změně. K tomu však v souzené věci nedošlo.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že s otcem nevede společnou domácnost a ten se na výchově nezletilých dcer nepodílel, o dcery se nezajímal, navíc je výkonu trestu odnětí svobody. Podle stěžovatelky obecné soudy dále nevzaly v potaz názor dítěte. Vzhledem k tomu, že druhá z dcer je postižená, tvrdí stěžovatelka, že prarodiče ze strany otce se s ní odmítají stýkat, a dále zdůrazňuje závislost obou dcer na sobě navzájem. Změna příjmení má rovněž přispět k prohloubení sounáležitosti nezletilých s rodinou matky. V rámci dokazování požadovala vyžádat zprávu z věznice, k čemuž nedošlo. Nezletilá S. jasně a srozumitelně vyjádřila svůj názor, že se chce jmenovat jako maminka. Tento názor nerespektoval ani opatrovník, ani soud. Nezletilá S. svůj názor dále zdůvodnila, že otce nezná. Rozhodnutí obecných soudů tak není v nejlepším zájmu dítěte. Konečně stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces, kdy se obecné soudy nevypořádaly s její argumentací a rozhodly libovolně.
Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, i jemu předcházející rozhodnutí soudu nalézacího, je přesvědčivým způsobem odůvodněno. Obecné soudy vyšly z provedeného dokazování, které nevykazuje deficit stran tzv. opomentých důkazů, důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, v jejich vzájemném kontextu, své závěry řádně odůvodnily a zabývaly se všemi námitkami stěžovatelky, včetně poukazu na názor nezletilé S., kdy byla tato výpověď hodnocena v kontextu nízkého věku nezletilé. Závěry obecných soudů se nejeví jako ústavně neudržitelné zvláště v situaci, kdy názor nezletilé S. patrně měl být nejzásadnější změnou poměrů od dřívějšího pravomocného rozsudku ve stejné věci. V podrobnostech postačí na odůvodnění napadeného rozsudku odkázat. Ve věci nebylo shledáno porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu