Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1)
I. Ř. a 2) P. Ř., obou zastoupených JUDr. Danielou Filipovou, advokátkou se sídlem Pecháčkova 1245/8, Praha 5, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2023, č. j. 14 Co 78/2023-144, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario, § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé ve shora vymezeném rozsahu domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že předmětem řízení byla úprava styku nezletilého J. Ř. a nezletilé A. Ř. s jejich babičkou, M. M.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") upravil rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 3 Nc 136/2021-113, ve znění usnesení ze dne 9. 3. 2023, č. j. 3 Nc 136/2021-125, styk navrhovatelky (babičky nezletilých ze strany matky) tak, že s nezletilým vnukem je oprávněna se stýkat v sudém kalendářním týdnu v roce po dobu deseti minut v době od 17.00-17.30 hodin formou videohovorů prostřednictvím sociální sítě Whatsapp (výrok I.). Okresní soud současně stanovil stěžovatelům (rodičům) povinnost umožnit navrhovatelce styk prostřednictvím mobilního telefonu tak, že jí sdělí aktuální telefonní číslo a dále zajistí, aby se nezletilý ve stanovený čas videohovoru s navrhovatelkou účastnil (výrok II.). Návrh na úpravu styku s nezletilou vnučkou okresní soud zamítl (výrok III.).
4. K odvolání navrhovatelky i stěžovatelů ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil ve výrocích I. a II. tak, že navrhovatelka je oprávněna se s nezletilým vnukem stýkat vždy každou první neděli v kalendářním měsíci od 16:00 do 18:00 hodin, přičemž místem k předávání nezletilého bude bydliště rodičů (výrok I.). Ve vztahu k úpravě styku s vnučkou krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok II.).
5. Stěžovatelé s tímto závěrem krajského soudu nesouhlasí a napadají jej ústavní stížností, v níž předně uvádějí, že krajský soud nerespektoval nejlepší zájem dítěte, resp. nebral v úvahu podmínky uvedené v § 927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Dále namítají, že nebyl zohledněn závěr znalce ani názor orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Stěžovatelé zdůrazňují, že vztahy mezi nimi a navrhovatelkou jsou konfliktní, což mělo krajský soud s ohledem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu vést k závěru v neprospěch styku nezletilého s navrhovatelkou (srov. nález ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1081/20 ; všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zároveň navrhují, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a podle § 39 téhož zákona projednal ústavní stížnost přednostně.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právními závěry krajského soudu v rámci řízení, v němž byla posuzována úprava styku nezletilého s jeho babičkou z matčiny strany.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje závěry plynoucí z ustálené judikatury, že ve vztahu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech postupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace podústavního práva. Tato zdrženlivost plyne mimo jiné i z toho, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku (rodinné právo) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím ve věcech péče soudu o nezletilé nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí např. o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do formy, rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku s nezletilým dítětem, atp. Stěžovatelé nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své argumenty obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí, předkládali v obdobném znění již v předchozím řízení. Stěžovatelé tak s ústavní stížností fakticky nakládají jako s dalším procesním nástrojem, jehož prostřednictvím se domáhají změny konkrétní úpravy styku nezletilého s jeho prarodičem, jak byla vymezena krajským soudem.
9. S ohledem na shora uvedené ovšem platí, že možnost pro kasační zásah Ústavního soudu je ve věci, již mu nyní předkládají stěžovatelé, velmi zúžena, v důsledku čehož se jeho přezkum koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o rozhodnutí, které by bylo založeno na libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. V nyní posuzovaném řízení se tak přezkum Ústavního soudu soustředí zejména na posouzení, zda byly za účelem zjištění potřebných kritérií, jak budou dále vyložena, včetně nejlepšího zájmu dítěte, shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a občanském soudním řádu, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2468/14 , nález ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3241/19 či nález ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 3001/20 ). Vykazují-li rozhodnutí obecných soudů uvedené nedostatky, představují nepřípustný zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ve spojení s tím do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. nález ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 149/20 ).
10. Ústavní soud dále ve shodě s krajským i okresním soudem uvádí, že základním kritériem jak při stanovení rozsahu styku, tak i při zjišťování, zda vůbec je dáno právo na styk, je nejlepší zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2465/16 nebo usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 1901/16 ). To potvrzuje též důvodová zpráva Rady Evropy k Úmluvě o styku s dětmi (samotný čl. 5 odst. 1 Úmluvy o styku s dětmi ostatně nejlepší zájem dítěte určuje jako podmínku stanovení styku dítěte s dalšími příbuznými). V uvedené důvodové zprávě se však také uvádí, že vede-li styk s širším příbuzenstvem k rodinnému napětí (family friction), nemusí být již v nejlepším zájmu dítěte, což ostatně potvrdil i Ústavní soud (srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 1081/20 ). Právě tento aspekt - jak je uvedeno výše - zdůrazňují ve své argumentaci i stěžovatelé.
11. Ústavní soud shrnul východiska ústavního přezkumu věcí týkajících se úpravy styku dětí s příbuznými (zejména prarodiči) v recentním nálezu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 395/22 . Zopakoval přitom shora vyřčené teze, že v případě rozhodování o rozsahu styku dítěte s dalšími příbuznými podle § 927 občanského zákoníku, které má být pojímáno široce, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, a nikoliv pouze s užitím jazykového výkladu, je třeba pečlivě zvažovat nejlepší zájem dítěte, jenž může být oslaben mimo jiné i z důvodu existence napětí, konfliktů či vyhrocených vztahů mezi rodiči dítěte a příbuznými, o jejichž styku s dítětem je rozhodováno. Současně zdůraznil, že je obecně vzato v zájmu dítěte, aby jeho vztah k prarodičům byl pozitivně rozvíjen, přičemž konstatoval, že při stanovení rozsahu styku dítěte s dalšími příbuznými je nezbytné v rámci hodnocení nejlepšího zájmu dítěte brát v úvahu také jeho vztahy se všemi dalšími příbuznými, tedy nejen těmi, kteří mohou o soudní stanovení styku v konkrétním případě usilovat, tím spíše jde-li o další nezletilé sourozence, u nichž je taková procesní možnost značně ztížena. Ústavní soud současně zohlednil, že rozsah styku dalších příbuzných s dítětem nemůže být rozsáhlejší či postaven na roveň styku rodičů s dítětem, a to zejména pokud si to rodiče nepřejí, neboť jejich stanovisko je třeba za normálních okolností zohlednit. Potvrdil přitom, že jsou to právě rodiče, kdo vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, odpovídají za vývoj a výchovu dítěte a právě právo rodiče (nikoli prarodiče či jiného příbuzného, pokud není takové osobě do péče svěřeno) pečovat o dítě je ústavně chráněno (čl. 32 odst. 4 Listiny). Současně však Ústavní soud shledal (obecný) zájem dítěte na vytváření a zachovávání blízkých vztahů s dalšími členy rodiny. Je totiž v nejlepším zájmu dítěte mít ve svém blízkém okolí více příbuzných osob, se kterými má citový vztah a které mu mohou být v životě oporou. To platí obzvlášť tehdy, není-li dítě ještě samo schopno posoudit, zda chce s těmito příbuznými osobami nadále udržovat vztah, či nikoliv, a je proto podstatné dítěti zachovat tuto možnost do budoucna.
12. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud vzal při svém rozhodování uvedené ústavní požadavky a kritéria pečlivě a důsledně do úvahy a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, krajský soud stanovil, že navrhovatelka (babička) je oprávněna stýkat se s nezletilým v režimu specifikovaném výše, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
13. Ústavní soud má za to, že krajským soudem nastavený rozsah styku mezi navrhovatelkou a nezletilým nijak významně nezasahuje do rodičovských práv, resp. nijak neoslabuje postavení rodičů jako nositelů rodičovské odpovědnosti. Krajský soud upravil styk nezletilého s navrhovatelkou velmi restriktivně (na dvě hodiny měsíčně, navíc v neděli odpoledne, resp. podvečer, aby tím byly co nejméně dotčeny případné víkendové aktivity rodičů a dětí) a po zvážení všech důležitých aspektů daného případu (věk nezletilého, komplikované vztahy mezi matkou nezletilého a navrhovatelkou, okolnost, že styk mezi nezletilým a navrhovatelkou neprobíhá již delší dobu, jakož i to, že navrhovatelka si s nezletilým vybudovala vztah v minulosti v rámci rodinných setkání - srov. rozsudek krajského soudu, body 2, 10, 12-13). Přitom však krajský soud vyhodnotil nejlepší zájem dítěte v souladu s výše popsanými ústavněprávními požadavky.
14. Odkazují-li stěžovatelé na nález sp. zn. I. ÚS 1081/20 , interpretují jej způsobem jim konvenujícím. Ústavní soud však nesdílí jejich přesvědčení, že by krajský soud v nyní posuzované věci rozhodl v rozporu s tímto nálezem. Vypjaté vztahy mezi stěžovatelkou a její matkou (a je lhostejno, kdo je vyvolal) totiž nemohou být samy o sobě překážkou úpravy styku s jiným příbuzným (§ 927 občanského zákoníku), neboť do hry vstupují i další - již shora zmíněné - aspekty, které je třeba zohlednit a vzájemně vyvažovat (srov. výše zdůrazněný zájem dítěte na rozvíjení jeho vztahu s prarodičem). Situace řešená v uvedeném nálezu byla navíc skutkově odlišná zejména v tom, že obecné soudy upravily styk dítěte s prarodiči v rozsahu v zásadě rovnocenném péči každého z odděleně žijících rodičů, což Ústavní soud považoval v daném případě za nepřiměřené. Odkaz stěžovatelů na uvedený nález tedy není přiléhavý.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. O návrzích na odklad vykonatelnosti a přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ústavní stížnost posoudil v nejkratší možné době.
17. Ústavní soud závěrem dodává, že krajským soudem přijaté řešení, které nyní zdejší soud aprobuje, by současně nemělo být vnímáno jako "vítězství" navrhovatelky či "prohra" stěžovatelů. I v nyní posuzovaném případě totiž lze vyslovit apel adresovaný rodičům i prarodičům, aby mysleli především a právě na blaho svých dětí/vnuků, pro které je jistě preferovaným řešením celkové zklidnění nastalé životní situace a vzájemná domluva dospělých [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019 (N 40/93 SbNU 67), bod 28].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu