Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Langáška o ústavních stížnostech 1) "popírajících věřitelů zastoupených Janem Kalvodou", advokátem, sídlem Bělohorská 238/85, Praha 6, 2) "popírajících věřitelů zastoupených JUDr. Janem Mikšem", advokátem, sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2, směřujících proti výroku II usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 16 Cmo 6/2024-1513 ze dne 17. 5. 2024 a proti výrokům II [stěžovatelé 1)] a III [stěžovatelé 2)] usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j.
42 Cm 56/2005-1469 ze dne 5. 2. 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a) Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, b) JUDr. Jiřího Sehnala, sídlem Politických vězňů 27, Kolín, správce konkursní podstaty úpadce KTP Quantum, a. s., sídlem Lázeňská 373, Náchod, c) "popírajících věřitelů zastoupených Mgr. Petrem Švadlenou", advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
1. Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") v záhlaví označeným usnesením zastavil ve vztahu ke stěžovatelům řízení o určení, že vedlejší účastník a) má za úpadcem KTP Quantum, a. s. ("úpadce"), nepodmíněnou pohledávku ve výši 1 845 686 290,60 Kč a podmíněnou pohledávku ve výši 1 838 326 660,80 Kč (výrok I); dále krajský soud uložil vedlejšímu účastníkovi a) povinnost nahradit stěžovatelům 1) na nákladech řízení 24 223 506,60 Kč (napadený výrok II) a stěžovatelům 2) na nákladech řízení 263 586,40 Kč (napadený výrok III).
Řízení bylo zastaveno, protože při jednání vzal vedlejší účastník a) žalobu částečně zpět, a to v rozsahu, v jakém vzali stěžovatelé účinně zpět popěrný úkon. Podle krajského soudu zavinil zastavení řízení vedlejší účastník a), a proto náhrada nákladů náleží stěžovatelům; shledal však důvody pro moderaci náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., neboť se mu jevilo nepřiměřeně tvrdé, aby byl vedlejší účastník a) zavázán k náhradě nákladů všech žalovaných v počtu cca 9 000 osob.
2. K odvolání vedlejšího účastníka a) i stěžovatelů změnil Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") v záhlaví označeným usnesením usnesení krajského soudu tak, že se ve vztahu ke stěžovatelům zastavuje řízení o určení, že vedlejší účastník a) má za úpadcem nepodmíněnou pohledávku ve výši 1 481 457 869,06 Kč a podmíněnou pohledávku ve výši 1 838 326 660,80 Kč (výrok I); dále rozhodl tak, že stěžovatelé a vedlejší účastník a) nemají proti sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (napadený výrok II). Na rozdíl od krajského soudu dospěl odvolací soud k závěru, že zastavení řízení zavinili v převážné míře stěžovatelé, a to procesním postupem v konkursním řízení. Jelikož se však vedlejší účastník a) náhrady nákladů vzdal, rozhodl odvolací soud, že nikdo z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Ústavními stížnostmi se stěžovatelé, jejichž seznam je přílohou spisu, domáhají zrušení v záhlaví označených výroků; tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále namítají porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.
4. Podstatu argumentace stěžovatelů lze shrnout následovně: nejprve stěžovatelé rekapitulují podstatné procesní okolnosti řízení od jeho začátku v roce 2002. Hlavní spor se týkal přihlášené pohledávky vedlejšího účastníka a) v konkurzním řízení úpadce, kterou stěžovatelé popřeli pro její regresní povahu a nesprávnost právní konstrukce. Stěžovatelé namítají protiústavní postup soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení; poukazují na to, že vedlejší účastník a) vedl řízení o sporné pohledávce dlouhodobě, a to i poté, co jeho nároky ztratily smysl, neboť předmět sporu odpadl.
Soudy navíc opomněly zohlednit, že vedlejší účastník a) svým nepřiměřeným procesním postupem způsobil náklady řízení, které by jinak nevznikly, a tedy zavinil, že řízení bylo zastaveno; měl by proto nést odpovědnost za náklady řízení. Krajský soud neposkytl stěžovatelům možnost se vyjádřit k zamýšlené aplikaci § 150 o. s. ř. Odvolací soud podle stěžovatelů změnil právní názor na procesní zavinění za zastavení řízení, což vedlo k překvapivému rozhodnutí, aniž by jim poskytl možnost se vyjádřit.
5. Nejprve Ústavní soud zkoumal podmínky řízení (viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnosti byly podány oprávněnými stěžovateli včas a nejsou nepřípustné; Ústavní soud je k jejich projednání příslušný, vyjma části směřující proti výrokům II a III usnesení krajského soudu, neboť tyto výroky byly nahrazeny a "odklizeny" nákladovým výrokem II usnesení odvolacího soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/23
ze dne 6. 12. 2023, bod 21). Jde-li o požadavek řádného zastoupení, Ústavní soud nepominul, že stěžovatelé (prostřednictvím jejich právních zástupců) nepřiložili zvláštní plné moci pro řízení před Ústavním soudem. Vzhledem k počtu stěžovatelů a související administrativní zátěži spojené s kontrolou řádnosti několika tisíc plných mocí a s ohledem na výsledek řízení Ústavní soud s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení k jejich doložení zvlášť nevyzýval; ostatně tento postup nebyl stěžovatelům na újmu.
6. Ústavní stížnosti jsou proti výroku II usnesení odvolacího soudu zjevně neopodstatněné.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení, ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak vyplývá značně rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12
ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18
ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)]. Ústavní soud v nynější věci žádné extrémní vady, které by odůvodňovaly jeho zásah, neshledal.
8. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nahradil posouzení krajského soudu, a Ústavní soud proto není příslušný k projednání ústavních stížností proti napadeným výrokům krajského soudu, nezabýval se ani vadami, které stěžovatelé proti nim namítali. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu vznášejí stěžovatelé dvě námitky: zaprvé, že odvolací soud rozhodl překvapivě, aniž jim umožnil se vyjádřit, a zadruhé, že nesprávně posoudil procesní zavinění na zastavení řízení.
9. K první námitce Ústavní soud uvádí, že odvolací soud rozhodl v intencích odvolací argumentace vedlejšího účastníka a), že žaloba byla podána důvodně a procesní zavinění na zastavení řízení není na jeho straně. Odvolání vedlejšího účastníka a) bylo stěžovatelům zasláno k vyjádření, což Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu, ti měli možnost na něj reagovat, a závěr odvolacího soudu proto pro ně nemohl být překvapivý [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 451/11
ze dne 11. 1. 2012 (N 8/64 SbNU 77), bod 15].
10. Druhá námitka je také neopodstatněná. Odvolací soud srozumitelně odůvodnil, proč shledal procesní zavinění za zastavení řízení převážně na straně stěžovatelů a tento závěr tvořil podstatnou část jeho přezkumu. Závěr odvolacího soudu není zjevně svévolný ani libovolný a úlohou Ústavního soudu není jej přehodnocovat, ani kdyby se s ním neztotožňoval; tím spíše to platí u rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrhy, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu