Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Pavla Holländera a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. M, zastoupené Mgr. Miloslavem Čejkou, advokátem, se sídlem AK v Brně, Šumavská 31a, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. října 2007 sp. zn. 105 Nc 13572/2007 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2012 sp. zn. 20 Co 1356/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 105 Nc 13572/2007 vyplynulo, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. října 2007 (105 Nc 13572/2007-3) byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky podle vykonatelného rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2000 (57 RO 6778/99) k uspokojení pohledávky oprávněného Dopravního podniku města Brna ve výši 208 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 560 Kč. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola, exekutorský úřad Brno-město, Husova 8a, Brno. Stěžovatelce bylo uloženo uhradit oprávněnému dlužnou pohledávku a exekutorovi náklady exekuce, s tím, že nařízení exekuce se vztahuje i na tyto náklady. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. března 2012 (20 Co 1356/2010-24) potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala dosavadní průběh řízení, v němž namítala, že podpis na doručence o převzetí platebního rozkazu, stejně jako na zápise o provedené přepravní kontrole není její vlastní. Bez platného jízdního dokladu nikdy necestovala a platební rozkaz za ni převzala tchyně E. M., která se náhodně vyskytovala v jejich domácnosti. Soudu sice stěžovatelka nabídla důkazy k prokázání jejího tvrzení (svědecká výpověď manžela i stěžovatelky, doručovací arch České pošty, výslech doručovatelky, znalecký posudek znalce z oboru písmoznalectví, obor ruční písmo), ale odvolací soud řádně neprovedl dokazování dle § 120 o.
s. ř., a řádně se jimi nezabýval. Odvolací soud rozhodl nespravedlivě na základě jen jakýchsi upřesňujících znaků, které je možno získat i z jiných zdrojů (číslo občanského průkazu, rodné číslo, bydliště). Je nespravedlivé, aby jí byla ukládána povinnost v exekučním řízení, když neobdržela platební rozkaz a neměla možnost uplatnit na svoji obranu opravné prostředky. Z výše uvedeného dle stěžovatelky vyplývá, že soud prvního stupně nerespektoval jednoznačné znění kogentní právní normy, čímž zatížil své rozhodování prvkem libovůle.
Stěžovatelka argumentovala mimo jiné i judikaturou Ústavního soudu ve věci opomenutých důkazů. Dále tvrdila, že nesprávná aplikace platného práva může být důvodem pro zrušení rozhodnutí obecného soudu. Za daných okolností se jeví napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná a protiústavní, jsou učebnicovým příkladem odepření spravedlnosti, kdy souhrn náhod, jmen a okolností přivede nevinného člověka před soud. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, resp. věcí, které se hranici bagatelnosti blíží (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."), jako je tomu právě v nyní projednávané věci, neboť předmětná ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí, kterým byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky k uspokojení pohledávky oprávněného Dopravního podniku města Brna ve výši 208 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 560 Kč.
V těchto případech se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice; v nyní posuzované věci je dovolání vyloučeno ze zákona. V případě bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod.
Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod. Je třeba dodat, že příslušná částka není absolutní a jedinou mezí pro posouzení hranice elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti. Tu je nutné vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. I.
ÚS 21/12 a judikaturu tam uvedenou, dostupné na http://nalus.usoud.cz)).
V nyní předložené věci jsou shora uvedené závěry stran bagatelnosti merita sporu plně aplikovatelné. Tvrzené vady napadeného výroku a jeho odůvodnění zjevně nemohou způsobit zásah do základních práv a předložená problematika proto nemá ústavněprávní rozměr.
Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny ve výši 208 Kč. V tomto usnesení je nutno konstatovat, že s ohledem na shora uvedené je ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně a logicky vysvětil, z jakého důvodu nelze uvěřit tvrzením stěžovatelky (č. l. 4), na základě kterých skutečností uvěřil tvrzení oprávněné a argumenty stěžovatelky považuje za nevěrohodné. Došel-li tedy odvolací soud k závěru, že tvrzení stěžovatelky nebylo prokazatelné a své rozhodnutí řádně a náležitě zdůvodnil v souladu s ustanoveními §157, § 169 o. s. ř., přesvědčivě vyložil důvody, proč nevyhověl jejímu odvolání, nejde v žádném případě o projev libovůle či následek svévolného rozhodování. Lze přisvědčit názoru obecného soudu, že není důvod pro zrušení rozhodnutí, kterým byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky podle vykonatelného rozhodnutí. V tomto případě jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2012
Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu