Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. R. G., zastoupeného JUDr. Václavem Tomisem, advokátem se sídlem Český Těšín, Tovární 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2008, čj. 57 Co 264/2008 - 257, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem krajského soudu tak bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Po přezkoumání ústavní stížnosti stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel spatřuje porušení svých výše uvedených ústavně zaručených práv v tom, že mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, ačkoliv to byli žalovaní, kdo svým chováním dodatečné dědické řízení zavinili.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že takové rozhodnutí, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ,
II. ÚS 130/98 ,
I. ÚS 30/02 ,
III. ÚS 255/05 nebo
). Pouze procesní povaha takového soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Výjimkou je situace, kdy konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí takové vady dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Ústavní soud tak dal ve své judikatuře najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další rozhodné skutečnosti a podle toho rozhodovaly o nákladech řízení; Ústavní soud není oprávněn taková rozhodnutí přezkoumávat. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo k výše popsanému procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový případ však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal.
V řízení před obecnými soudy měl stěžovatel povinnost prokázat, že zůstavitelka v době své smrti vlastnila majetek jím tvrzený. Přesto, že okresní soud provedl obšírné dokazování, z jednotlivých výpovědí svědků nelze dovodit skutečnost, že v žalobě specifikované předměty byly ke dni smrti zůstavitelky v jejím bezpodílovém spoluvlastnictví s prvním žalovaným. Stěžovatel tak neunesl důkazní břemeno, neboť svědky popsané předměty nemohly být dostatečně identifikovány. Svědci vypovídali, že předměty viděli v minulosti, ale nemohli prokázat, že byly ve vlastnictví zůstavitelky v den její smrti. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, stěžovatele vyzval, podle § 118a OSŘ, k navržení důkazů k prokázání svých tvrzení, což stěžovatel neučinil. Ve věci tedy neuspěl ani po odvolacím řízení, proto mu byla uložena povinnost nahradit žalovaným náklady řízení.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy zjistily skutkový stav na základě dokazování v souladu s příslušnými procesními předpisy. Provedené důkazy v intencích zásady volného hodnocení důkazů řádně vyhodnotily a takto zjištěný skutkový stav posoudily v souladu s příslušnými právními předpisy. Jejich rozhodnutí nevykazují prvky svévole a nelze jim vytýkat ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Při posouzení věcné stránky sporu aplikovaly podústavní právo, které vyložily ústavně konformním způsobem. Napadený rozsudek krajského soudu, resp. jeho odůvodnění je logické, přesvědčivé a jasné, a je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržený důkaz (fotodokumentaci, diapozitivy), Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z článku 36 Listiny, je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ).
Pokud se týká tvrzení stěžovatele, že soudy neaplikovaly ustanovení § 150 OSŘ, i přes existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, Ústavní soud dodává, že mu nepřísluší přehodnocovat správnost výkladu tohoto ustanovení. Aplikace ustanovení § 150 OSŘ je při rozhodování o náhradě nákladů řízení otázkou soudního uvážení, tj. uvážení, zda se s ohledem na důvody hodné zvláštního zřetele jedná o natolik výjimečný případ, že opodstatňuje uvedený postup. Takovéto posouzení je však v plné kompetenci příslušného obecného soudu. Nevyužije-li příslušný soud toto ustanovení, nelze v tomto postupu shledat porušení procesních práv účastníka, či dokonce ústavně garantovaných práv. Ústavní soud proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2009
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu