Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Jiřího Moravce, zast. Mgr. Petrem Křížákem, advokátem, sídlem Purkyňova 6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.2013, č.j. 8 Co 122/2013-301, a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3.12.2012, č.j. 26 C 115/2006-264, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a družstva Tempo, obchodní družstvo, sídlem Horní náměstí 104/1, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V další části ústavní stížnosti stěžovatel popsal skutkový stav, přitom za základní považoval otázku případného vydržení sporného pozemku. K tomu uvedl, že podle názoru krajského soudu nemohl vlastnické právo vydržet, protože u něho neuplynula zákonem stanovená desetiletá vydržecí doba. S tímto závěrem stěžovatel polemizuje a tvrdí, že do vydržecí doby je třeba započíst i dobu, po kterou měl věc v oprávněné držbě jeho předchůdce, tj. stát, který byl - dle jeho názoru - v dobré víře, že sporný pozemek je v jeho vlastnictví. Následně se stěžovatel též odvolával na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp.zn.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení základních práv. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří námitky proti posouzení podmínek pro vydržení vlastnického práva. Ústavní soud shledal, že stěžovatelova polemika se závěry obecných soudů není korektní, je koncentrována na uplynutí vydržecí doby, resp. na započtení vydržecí doby svědčící právnímu předchůdci stěžovatele, aniž by respektoval, že primární pro úvahy o běhu vydržecí doby je posouzení existence oprávněné držby.
Pokud krajský soud dospěl k závěru, že státu chyběl právní titul držby, je jakákoliv úvaha o vydržecí době a jejím běhu zcela bezpředmětná. Z tohoto pohledu je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti; přitom jde o fundamentální předpoklad úspěchu jeho obrany vůči žalobě vedlejšího účastníka. Tím však stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud k tomu dodává, že důvody, pro které obecné soudy vyhověly žalobě vedlejšího účastníka, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje.
V řízení před obecnými soudy ani nedošlo k namítanému porušení čl. 36 Listiny, k čemuž Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné z práv stěžovatele, jako účastníka řízení, nebyla ani porušena zásada rovnosti účastníků řízení.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu