K otázce uplatnění postupu soudu podle § 250f o.s.s.ř.
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci stěžovatele O. spol. s r. o., zastoupeného JUDr. J. S., o ústavní stížnosti ze dne 22. 9. 1995 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 1995, čj. 22 Ca 854/94 - 18, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ze dne 22. 6. 1995, čj. 22 Ca 854/94 - 18, se r u š í . O d ů v o d n ě n í : Svou ústavní stížností ze dne 22. 9. 1995, došlou Ústavnímu soudu dne 25. 9. 1995 a podanou včas ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 22.
6. 1995, čj. 22 Ca 854/94 - 18, který nabyl právní moci dnem 7. 8. 1995. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 14. 11. 1994, čj. FŘ/3164/231/94, a rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 24. 3. 1994, čj. FÚ 230/1747/94-AG. Těmito rozhodnutími finančních úřadů byla potvrzena povinnost stěžovatele doplatit na dani z přidané hodnoty částku Kč 1 186 524,--, a to za 15 obchodních případů v období od 12. 2. 1993 do 6. 4. 1993, kdy došlo k úhradě DPH za zboží - ropné deriváty K 4-TO - v sazbě 5%, ačkoliv jak vyplývá z obou správních rozhodnutí, tak z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, mělo dojít k zatížení uvedeného zboží daní z přidané hodnoty v sazbě 23%.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Krajský soud v Ostravě postupoval v rozporu s čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, a tudíž dle názoru stěžovatele nesprávně aplikoval ustanovení § 250f o.s.ř., neboť se v tomto případě nejedná o pouhé posouzení právní otázky. Stěžovatel v průběhu řízení o přezkumu správního rozhodnutí před Krajským soudem v Ostravě zpochybnil i skutková zjištění, učiněná v předchozích řízeních a domáhal se provedení dalších důkazů.
V přístupu Krajského soudu v Ostravě spatřuje stěžovatel i porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a to v tom, že nebyl zabezpečen rovný přístup k subjektům práva. Petit ústavní stížnosti v souladu s argumentací stěžovatele obsahuje jen návrh na zrušení rozsudku krajského soudu. Ústavní soud po zjištění, že formální náležitosti pro podání ústavní stížnosti byly splněny, si vyžádal příslušný spisový materiál Krajského soudu v Ostravě, jakož i obou finančních úřadů, a požádal Krajský soud v Ostravě, jako účastníka řízení, o písemné vyjádření.
Ve svém vyjádření se k ústavní stížnosti předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě (JUDr. E. C.) navrhla zamítnutí ústavní stížnosti, neboť pojem jednoduchý případ je soudní praxí vykládán v souladu s ustanovením § 250f o. s. ř. tak, že se ústní jednání nenařizuje tehdy, není-li k rozhodnutí ve věci samé zapotřebí dalších stanovisek účastníků a lze-li rozhodnout na základě obsahu správních spisů. V daném případě krajský soud dospěl k závěru, že skutková zjištění jsou dostačující a nebylo třeba doplňovat dokazování způsobem navrhovaným v žalobě stěžovatelem.
Ústavní soud, po zhodnocení všech podkladů, dospěl k těmto závěrům:
Ústavní soud je podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není ani zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, či správními a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud však vždy zkoumá, zda v řízení před soudy - a to i v netrestních věcech - nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces, jak je má na mysli čl.
36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přitom nejen fyzické, ale i právnické osoby disponují některými právy zaručenými Listinou základních práv a svobod (srov. Pl. ÚS 15/93). Právo na spravedlivý proces mezi ně bezesporu patří. Ústavní soud již v řadě svých nálezů vyslovil názor, že ustanovení § 250f o. s. ř. prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti veřejného jednání a dále i zásadu bezprostřednosti, takže právě proto je třeba podmínky pro jeho použití vykládat striktně, a to tím spíše, že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudem se zpravidla jedná, pokud jde o soudní řízení, o řízení jednostupňové.
Přistoupit k použití tohoto ustanovení lze tedy jen v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky v něm stanovené. K jeho aplikaci nestačí sama skutečnost, že jde jen o posouzení otázky právní, nýbrž musí být splněna také další podmínka v něm obsažená, totiž že se jedná o případ jednoduchý (srov. např. sp. zn. II. ÚS 75/94 , sp. zn. IV. ÚS 105/94 , sp. zn. IV. ÚS 113/94), zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky.
Ústavní soud z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě zjistil, že soud velmi obsažně hodnotil rozhodnutí obou finančních úřadů a shledal, že nebylo zjištěno porušení zákona, které by mělo za následek zkrácení subjektivních práv žalobce; proto zamítl žalobu podle ustanovení § 250j odst. 1 o. s. ř. Přitom soud uvedl, že se jednalo pouze o posouzení právní otázky, takže rozhodl ve věci bez nařízení jednání podle § 250f o. s. ř. Na základě uvedeného dospěl Ústavní soud k tomu, že ústavní stížnost je důvodná.
K porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že k aplikaci § 250f o. s. ř. krajským soudem nebyla splněna jedna v něm stanovených podmínek, tj. že se jedná o jednoduchý případ.
O takový případ se nesporně nejednalo, jak jednoznačně vyplývá z předmětu sporu (doplatek na dani z přidané hodnoty vyšší než jeden milion Kč, navazující na 15 obchodních případů), stejně jako z podrobně rozpracovaného rozsudku v této věci, protože právě věcná složitost projednávaného případu nepochybně vyžadovala, aby stěžovatel byl jednání soudu přítomen ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V souzené věci tedy došlo k porušení stěžovatelova práva na veřejné projednání jeho věci u nezávislého a nestranného soudu a tím k porušení článku 38 odst. 2 (ve spojení s článkem 36 odst. 1) Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadený rozsudek zrušil. Protože ústavní stížnost směřuje v prvé řadě k dodržení zásady ústnosti a veřejnosti soudního řízení, a nikoli k meritornímu rozhodnutí ve věci samé, nechápe Ústavní soud finanční ředitelství jako vedlejšího účastníka v tomto rozsahu řízení, které se týká především aplikace § 250 f) o. s. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se podle § 54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nelze odvolat. V Brně dne 25. června 1996