Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti P. M., Vazební věznice, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Michalem Švecem, advokátem se sídlem Doudova 258/3, Praha 4 - Podolí, proti rozhodnutí Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha - Pankrác ze dne 13. 7. 2020, č. j. VS-131695-1/ČJ-2020-800202-PROT a návrhu na zrušení § 54 odst. 4, § 56, § 57 a § 58 Nařízení generálního ředitele VS ČR č. 25/2015, kterým se stanoví podrobnosti ke správním činnostem při vedení evidence uvězněných osob, k zásadám ochrany zpracování osobních údajů a k poskytnutí údajů z evidence uvězněných osob (o činnostech při správě evidence vězněných osob), takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
5. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že záměrně nevyužil všech procesních prostředků, jež jsou mu právním řádem dány k dispozici, neboť se obával prodlení a následného smazání dotčených záznamů hovorů.
7. Pokud jde o posuzování podmínek aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je třeba poukázat na kritéria stanovená v dosavadní judikatuře. Ústavní soud v minulosti vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je však třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti nesplňující předpoklady přípustnosti i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101); usnesení sp. zn. I. ÚS 556/17 ze dne 9. 3. 2017; usnesení sp. zn. IV. ÚS 836/09 ze dne 6. 5. 2009].
8. O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdříve a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci, jakož i případnému s tím spojenému porušení základních práv a svobod dotčených osob [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159); nález sp. zn. IV.
ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57); usnesení sp. zn. I. ÚS 4234/12 ze dne 23. 7. 2013]. Takovéto okolnosti by mohly vyplynout např. z vlastní judikaturní praxe Ústavního soudu, judikatury obecných soudů, odborné literatury nebo jakýchkoliv jiných dostupných zdrojů. Předmětný přesah by Ústavní soud naopak nemohl odvozovat z vlastního přesvědčení o opodstatněnosti námitek stěžovatele, neboť ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, mu nepřísluší tyto námitky jakkoliv meritorně posuzovat [srov. např. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 1671/11 ze dne 12. 4. 2012; usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 ze dne 16. 6. 2005].
9. V projednávané věci měla být důvodem aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ta skutečnost, že se stěžovatel obával prodlení a následného smazání dotčených záznamů hovorů. K tomuto argumentu však lze uvést, že stěžovatel se ani nepokusil o zahájení soudního řízení, v němž by se mohl případně domáhat vydání předběžného opatření. K možnosti přezkumu rozhodnutí náměstka generálního ředitele Vězeňské služby správními soudy srov. např. rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Aps 1/2011.
10. Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nebyla naplněna základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona, a proto Ústavní soud akcesorický návrh na zrušení části zákona odmítl.
11. Ze všech výše uvedených důvodů lze shrnout, že v dané věci nebyly splněny podmínky stanovené § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto nelze projednávanou ústavní stížnost považovat za přípustnou. Ústavní soud proto posuzovanou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, a to ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu