Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky H. M. P., zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem, sídlem Stará cesta 205, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 34 Co 79/2024-152 ze dne 21. 5. 2024, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a R. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se proti vedlejšímu účastníkovi domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Jindřichově Hradci ("nalézací soud") zaplacení 20 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv, jehož se měl vedlejší účastník dopustit tím, že v průběhu trestního řízení - v němž byl obviněn z ublížení na zdraví - pořizoval v období měsíce června 2021 fotografie stěžovatelky, instaloval fotopasti v okolí rodinného domu rodičů stěžovatelky a sledoval její pohyb.
2. Nalézací soud rozsudkem č. j. 2 C 125/2022-97 ze dne 27. 9. 2023 žalobě vyhověl, uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce 20 000 Kč a nahradit náklady řízení. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích ("odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje, že se v dubnu 2021 instinktivně bránila proti hrozícímu útoku volně pobíhajícího psa, když k ní přiběhl jeho majitel (vedlejší účastník), který ji slovně i fyzicky napadl a který za to byl pravomocně odsouzen. V průběhu trestního řízení založil do trestního spisu 12 fotografií stěžovatelky, pořízených neoprávněně zčásti pomocí fotopasti a zčásti při osobním sledování. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud změnil v její neprospěch rozsudek nalézacího soudu, aniž doplnil dokazování či zopakoval důkazy a aniž by účastníky upozornil, že hodlá z provedených důkazů učinit jiná skutková zjištění a závěry než nalézací soud. Podle stěžovatelky odvolací soud nepřípadně bagatelizoval zjevně svévolné počínání vedlejšího účastníka, který cíleně a neoprávněně zasahoval do jejích osobnostních práv, narušoval psychickou pohodu, připomínal jí původní traumatickou zkušenost a vyvolával v ní obavu z možných budoucích útoků. Přiznání zadostiučinění by kromě satisfakční funkce plnilo také funkci preventivně-sankční; samotná omluva, která by podle odvolacího soudu postačovala, by žádnou takovou funkci plnit nemohla. Odvolací soud navíc nezvážil aplikaci § 150 o. s. ř. a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Předmětem sporu je peněžité zadostiučinění ve výši 20 000 Kč, které lze označit za bagatelní [přinejmenším z pohledu dovolacího řízení - § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], což obecně zakládá bez dalšího důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak v ústavní rovině významnou činí [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 3725/13
ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Bylo na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. nález
sp. zn. IV. ÚS 3502/20
ze dne 6. 4. 2021 (N 72/105 SbNU 260), bod 25].
7. Stěžovatelka si je vědoma zdrženlivého postoje Ústavního soudu v bagatelních věcech a v této souvislosti argumentuje, že ústavněprávní rozměr nespočívá v požadované částce, ale v odepření soudní ochrany jejích ústavně zaručených osobnostních práv. Tím však neodůvodňuje, že by napadeným rozhodnutím byla zásadním způsobem dotčena kvůli svým osobním, sociálním, majetkovým či jiným poměrům (tzv. kvantitativní hledisko) ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit ústavněprávní otázku, která by svým významem přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko). Ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho zásahu.
8. Napadený rozsudek není svévolný a stěžovatelce nebyl odepřen přístup k soudu ani možnost se vyjádřit [srov. např. nález
sp. zn. IV. ÚS 2477/12
ze dne 21. 1. 2013 (N 16/68 SbNU 223)]. Soudy v dané věci posuzovaly, zda zásah vedlejšího účastníka do soukromí stěžovatelky byl za daných okolností přiměřený. Odvolací soud - na rozdíl od soudu nalézacího - dospěl k závěru, že zásah přiměřený byl a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé, protože přisvědčil argumentaci vedlejšího účastníka, kterou uplatňoval od počátku řízení i v podaném odvolání, k němuž se stěžovatelka vyjadřovala. Skutečnost, že odvolací soud rozhodne jinak než nalézací soud, sama o sobě protiústavní není. Stejně tak o ústavněprávní vadu nejde, neaplikoval-li odvolací soud (či výslovně neuvážil) aplikaci § 150 o. s. ř., neboť stěžovatelka musela být srozuměna s tím, že v případě neúspěchu může být povinna k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů v plné výši.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu