Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šinágla, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2010, č. j. 1 Co 227/2009-95, za účasti Vrchního soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2009, č. j. 36 C 28/2008-69 zamítl žalobu stěžovatele, aby žalovaný byl povinen zaslat stěžovateli písemnou omluvu a uveřejnit ji na vlastní náklady, do třiceti dnů od právní moci rozsudku ve formě nejméně 1/8 tiskové strany v celostátním deníku Lidové noviny a rozhodl o nákladech řízení a nákladech státu. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 11 o. z. a § 13 odst. 1 o. z. považoval za významné především to, že předmětný výrok "jste darebák" je pouze jedním z mnoha difamujících výroků, navíc zcela okrajový vedle výroků jiných, které by bylo možno označit za právem nedovolené, které však předmětem sporu nebyly.
Použitý výrok žalovaného pak soud prvního stupně považoval za hodnotící soud, subjektivní hodnocení charakteru osoby, a zdůraznil nutnost benevolentnějšího přístupu k němu s ohledem na kontext užití, význam i další rozhodné okolnosti. Dále soud prvního stupně poukázal na střet dvou základních ústavních práv ve sporech obdobného charakteru, práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny a práva na čest a důstojnost podle čl. 10 Listiny a dovodil, že výraz, který žalovaný užil vůči žalobci je sám o sobě urážlivý a difamující, ale při řešení, zda je namístě zasahovat do svobody projevu v konkrétní situaci, dospěl k závěru, že nikoliv, že hodnotící soud byl pronesen ve veřejném diskursu.
Předmětný výrok považoval sice za expresivní, nadsazený, ale poukázal i na to, že v běžné řeči i v životě je považován za méně závažný a bývá mu přisuzován menší význam. Újma na cti žalobce se dle názoru soudu prvního stupně nijak neprojevila, vztahy mezi účastníky zůstaly stejně špatné jako předtím a ostatní zúčastnění zůstali rozděleni ve vztahu ke stranám tak, jako před předmětnou událostí. Soud prvního stupně, s odkazem na další judikaturu přihlížel k otázce, zda si původce zásahu sám nezjednal satisfakci vlastním nedovoleným zásahem, dovodil, že obě strany se chovaly na hranici práva na ochranu osobnosti a za hranicí normálního a slušného chování, že oba měli dojem, že jsou poškozeni, snažili si zjednat svoje práva.
Poukázal i na zavinění vzniklé situace žalobcem, a na to, že přiznání omluvy by v tomto případě popřelo zásadu rovnosti stran a rovná práva obou účastníků. Poukázal i na politický rozměr celého sporu, kdy Konfederace politických vězňů i žalobce deklarují ve své činnosti podobné politické cíle. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2010, č. j. 1 Co 227/2009-95 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil výrok o povinnosti nahradit náklady státu a o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud uzavřel, že z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplynul důvod atmosféry před pronesením předmětného výroku žalovaným v předsálí místa, kde probíhal sněm Konfederace politických vězňů; že se jednalo o atmosféru vypjatou, že se žalobce proti vůli pořadatelů snažil na sněm dostat, což vyvolalo reakce a střety mezi těmi, kteří podporovali žalobce a těmi, kteří se mu snažili v jeho úmyslu zabránit.
Nic na tom nemění to, o čem hodlal žalobce delegáty sněmu informovat, že chtěl svobodně na tomto sněmu, jak uvádí, vyjádřit svůj názor o okolnostech, týkajících se vedení Konfederace politických vězňů, a i podle odvolacího soudu je zcela irelevantní, zda šlo o sněm (či jeho část) veřejnou či nikoliv. Odvolací soud - ačkoliv nesouhlasil s úvahami soudu prvního stupně o volbě difamujícího výroku či politickým rozměrem případu - nedovodil odpovědnost žalovaného za zásah do žalobcova práva podle § 13 odst. 1 o.
z. Odkázal proto na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a doplnil, že předmětný výraz nelze vytrhnout ani z kontextu celé pronesené věty žalovaného, který předmětný výrok pronesl vzhledem k provokativnímu jednání žalobce. Všechny další kvalifikované okolnosti případu, jak byly zjištěny již soudem prvního stupně, byly důvodem i pro závěr odvolacího soudu, že expresivita použitého předmětného výrazu, obsahující i prvky hodnotícího soudu, nebyla v daném případě s těmito okolnostmi v nepoměru, že předmětný výraz výrazně nevybočil z mezí, v demokratické společnosti uznávaných pravidel slušnosti.
Šlo sice o výraz hrubý, ale nikoliv vulgární a neslušný, pronesený ve vypjaté situaci. Odvolací soud považoval za nutné zdůraznit, že předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti je nejen neoprávněný zásah, ale i objektivní způsobilost přivodit újmu na právech, chráněných v § 11 o. z. Ani tato objektivní způsobilost nebyla v daném případě dána, i když subjektivně tak mohla být žalobcem vnímána. Nebyl-li tedy shledán zásah do osobnostních práv žalobce, nemohla být ani shledána odpovědnost žalovaného.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4004/2010, podané odvolání odmítl. Otázku výkladu ustanovení § 11 o. z. dovolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k otázce oprávněnosti kritiky srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 2005, číslo 11, str. 413, k hodnotícím soudům např. rozsudek ESLP, č. 26958/95, ve věci Jerusalem proti Rakousku, rozsudek ESLP, č. 29032/95, ve věci Feldek proti Slovensku, k přiměřenosti zásahu např. rozsudek ESLP, č. 48898/99, ve věci Perna proti Itálii).
Ve věci však neshledal existenci otázky zásadního právního významu, pročež posoudil dovolání jako nepřípustné. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že výraz použitý žalovaným na stěžovatelovu adresu, tzn. "darebák", obecné soudy posoudily v rozporu s dosavadní judikaturou. Odkazuje zejm. na nepublikovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2006, č. j. 1 Co 47/2006-51 (v němž byl výraz "gauner" posouzen jako hrubě urážlivý); rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2006, č. j. 24 C 66/2005-140 (posouzení výrazu "primitiv" jako zasahujícího osobní čest); či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.
1. 1996, sp. zn. 23 C 96/95.
Obecné soudy v těchto citovaných rozhodnutích vycházejí ze závěru, že zásahy do osobnostních práv, jež jsou se zásahem naříkaným v případě stěžovatele zcela souměřitelné, nelze tolerovat jako legitimní kritiku ani v případech, kdy konflikt představuje vyústění nedobrých předchozích vztahů mezi stranami. Napadené rozhodnutí však dochází k závěrům zcela opačným a odmítá poskytnout stěžovateli a jeho osobnostním právům ochranu.
Odůvodnění napadeného rozsudku je třeba charakterisovat jako mimořádně strohé, když samotnému právnímu posouzení věci věnoval odvolací soud jediný odstavec, bez ohledu na to, že stěžovatel ve svém odvolání, jež čítá 10 stran a 43 odstavců, velmi podrobně vysvětlil a pečlivě zdůvodnil, v čem podle jeho názoru krajský soud při svých úvahách pochybil.
Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zásah do základního práva nelze dovodit. Hodnotící úvahy jsou v jeho odůvodnění zcela adekvátně shrnuty, přičemž je nutno poukázat zejména pozornost, kterou obecné soudy věnovaly celkovému kontextu proneseného výroku (předchozí střety vyvolané stěžovatelem v rámci Konfederace politických vězňů, jeho aktivitu bezprostředně předcházející výroku, záměr žalovaného vyjadřovat se pro televizní štáb ke zcela jiným otázkám, nikoliv k osobě stěžovatele) i otázce objektivní způsobilosti použitého výrazu "darebák" zasáhnout do osobnostních, resp. základních práv (s ohledem na nízkou míru expresivnosti, absenci prvku vulgárnosti aj.).
Těmto hodnotícím úvahám obecných soudů nemá Ústavní soud co vytknout, neboť zjevně nevybočují z mezí racionálního uvažování, resp. z obvyklých standardů interpretace a aplikace práva. Těžiště argumentace obsažené v ústavní stížnosti leží v komparaci judikatury ve věcech, kdy obecné soudy posuzovaly zásah do osobnostních práv prostřednictvím obdobných výrazů, ovšem to ve zcela jiných situacích a kontextech, jež stěžovatel přehlíží. Takto mechanickou aplikaci práva jen (výlučně) s ohledem na míru expresivnosti použitého výrazu však v osobnostních sporech po obecných soudech požadovat nelze. Tedy ani aspekt excesu z ustálené judikatury a překvapivost rozhodnutí ve věci stěžovatele shledány nebyly. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu